Přihlásit se
Jaroslav Bušta

Jaroslav Bušta

Ze Slatiňan do země lvů

„Hic sunt leones.“, tedy „Zde jsou lvi.“ Takové bývá označení na historických mapách pro místa, která nebyla poznána, kam noha lidí tehdy známého světa nevkročila. Mezi ty známější, ale přesto tajuplné části světa patřily před více než sto lety Egypt a Núbie, kdysi mocné říše, které po sobě zanechaly velké množství památek, které jsou dodnes velkým turistickým lákadlem.

Vicenz na lodi

O cestování Auerspergů, bývalých majitelů zámku Slatiňany, se v posledních letech při archivním průzkumu objevuje velké množství informací a fotografií. Poznávání světa a přitažlivost dalekých zemí Auerspergům rozhodně nebyly cizí, ale možnosti cestování jen o pár generací zpět se dnes zdají být jak příběhy z románů. Místem začátku dlouhých cest z Evropy za moře býval tradičně Terst, a nebo Benátky na břehu Jaderského moře. Necelá týdenní plavba lodí byla jistě sama o sobě nezapomenutelným zážitkem, natož pak přistát v jiném světě - v Alexandrii, vstupní bráně do Afriky.

Na fotografii vlevo Vincenz na lodi a níže František s Vilemínou v Gíze.

Fr a Vil v GzeZámecká knihovna ve Slatiňanech uchovává množství cestopisů a jeden z nich se věnuje právě africkému Egyptu a Súdánu. Nese název Auf der Flucht (Na útěku) a napsal ji v roce 1895 generální inspektor Anglo-egyptského Súdánu – svobodný pán Rudolf Slatin Paša (1857-1932), jehož předci pocházeli z Heřmanova Městce. Fascinace cizím krajem byla pro mladého prince Vincenta z Auerspergu (1880-1919) při četbě této knihy jistě obrovská, neboť se stal z rodiny prvním, kdo do Afriky pronikl. V jeho cestovním pasu totiž nalezneme vízum ze dne 26. ledna 1906 do Egypta. A do Afriky se vrátil ještě minimálně třikrát. Princův otec František Josef kníže Auersperg (1856-1938) si pobyt svého tehdy šestadvacetiletého syna náležitě nechal dokumentovat, a to jak dopisy od syna, tak zprávou zmíněného Paši. V archivu se tato zpráva o pobytu prince dochovala a dozvíme se z ní, že „bylo samozřejmé zajistit příjemnou a úspěšnou cestu, což by jistě každý pro svého krajana učinil“. Z dopisu také víme, že princova cesta končila ve městě ar-Rank na Bílém Nilu v Jižním Súdánu a že k cestování využil druhou nejdelší řeku světa - Nil, po němž se plavil parníkem ve společnosti hraběte Thuna. Výprava evidentně splnila svůj účel, neboť nám zpráva říká, že „cestu řádně využili a dobře lovili“. Zpráva poté končí slovy, že v Chartúmu pobyde jen několik dní a vydá se domů, „takže od obdržení tohoto dopisu k příjezdu syna uběhne jen krátký čas.“

Vincenz

O afrických loveckých úspěších svědčí fakt, že si ve slatiňanských stájích kníže se synem nechali zřídit dva velké lovecké sály, kde byly sbírky z této i pozdějších cest soustředěny.

Vincenz Auesperg na dochované fotografii z lovu

Stovky trofejí evropské zvěře doplňovaly trofeje zvěře africké, vycpaniny, sloní uši vypnuté na rámech, sloní kly či nohy upravené na stojany deštníků, krokodýlí či antilopí kůže a další. Kromě trofejí zvěře byly v sálech také suvenýry jako například zbraně a štíty domorodců nebo vymoženosti jako biliárový či pingpongový stůl. Kníže si z jedné z výprav přivezl i živé kotě geparda. Většina afrických sbírek byla po II. světové válce odvezena do Náprstkova muzea a Muzea Emila Holuba v Holicích. Další lovecké výpravy do Afriky, kam s princem odjel i jeho otec, se uskutečnily v letech 1910 a 1912 a byly vedeny Bedřichem Machulkou, českým cestovatelem a obchodníkem. Kníže František Josef z Auerspergu se do Afriky vrátil, aby zřejmě unikl smutku po ztrátě milované ženy Vilemíny (1857-1909).

Jediná nelovecká výprava se uskutečnila na přelomu let 1908 a 1909 a šlo o vpravdě velkolepý rodinný výlet, který trval i s cestou téměř půl roku a zaměřen byl především na poznání památek a cizích kultur. Této velké výpravy se zúčastnil jak kníže Auersperg, tak jeho širší rodina a přátelé. František o přípravách cesty pro další příbuzné, kteří měli dorazit později, referoval manželce v několika dopisech z Chartúmu. O stesku, pocitech a zážitcích kníže své ženě mimo jiné píše: „Vstávání bylo u mnohem hezčího Nilu, než jaký jsem doposud viděl. Především jak byl široký, z několika různých pohledů… Poušť se zlatým pískem, velmi široký horizont… S přicházející tmou jsme se zastavili v Abu Simbel… Zevnějšek obou chrámů ve svitu měsíce, to bylo ve světle nálady něco zcela zvláštního, postrádal jsem Tě při tomto zážitku.“

Důvod, proč Františkova manželka za rodinou přijela později a také se dříve vracela, byl zřejmý – její podlomený zdravotní stav, kterému navíc přitížila smrt milované dcery rok a půl před cestou. Kněžna nakonec několik měsíců po návratu zemřela ve Slatiňanech.

Této rodinné „exkurze“ se kromě knížecího páru zúčastnil i jejich syn Vincenz, synovec Ferdinand Montenuovo, švagr Karel Kinský (na fotografii) s manželkou Elisabeth a další. Na programu bylo poznávání památek a měst podél řeky Nil, po níž se plavili parníkem Rameses společnosti Cook&Son.

Karel KinskO ubytování se nám dochovaly jen kusé informace, a to samolepka hotelu Savoy v Káhiře na jednom z lodních cestovních kufrů a fotografie z hotelu Old Cataract v Asuánu, známého z detektivního románu Agathy Christie Smrt na Nilu. Asuánský hotel pro společnost připravil několik zážitkových programů včetně hry kroket, tenisu, přehlídky koní, piknik na ostrově uprostřed Nilu, závod regat, návštěvy tamních tržišť nebo výlety po starověkých památkách. Prokazatelně navštívené destinace byly města Alexandrie a Káhira, pyramidy v Gíze, chrámy v Luxoru, Edfu, Kom Ombo, Philae, ostrov Elefantina či Asuán. Zda dorazila celá výprava až do súdánského Chartúmu zatím není jasné.

Výprava do daleké země, kde „jsou jen lvi“, skončila návratem do Alexandrie, plavbou do Benátek a následnou nutnou zastávkou v nedaleké Lipici. Cestu domů završil pobyt v úzkém rodinném kruhu ve Slatiňanech a Žlebech. Do dnešních dní se na zmíněných zámcích dochovalo mnoho památek na tuto tehdy neuvěřitelnou a dalekou cestu do neznáma. Především jsou to stovky fotografií, alba, několik trofejí a kusů mobiliáře. Další památky jsou dnes uchovávány ve zmíněných muzeích a také ve Státním oblastním archivu v Zámrsku, kde opečovávají série fotografií a především rodinnou korespondenci.

Vincent a Vilemna

Od této výpravy uplynulo letos již 110 let, ale z fotografií cítíme, že touha po poznání nového a jiného se mezi lidmi nezměnila. Jen je vše mnohem více dostupné, jednodušší a především mnohem rychlejší, a to včetně zážitků, které dnes konzumujeme v míře nezměrné.

Vincenz a Vilemína zachyceni fotoaparátem na zpáteční cestě

 

Zámek Slatiňany zahájil sezónu

Zámek Slatiňany a přilehlý park prochází od roku 2017 rozsáhlou obnovou v rámci projektu IROP – Zámek Slatiňany – Šlechtická škola v přírodě. Park zůstane pro veřejnost z důvodu prováděných prací ještě uzavřený, ale zámek se představí v nové fasádě, s opravenými podlahami, stropy a reinstalovanými interiéry. Návštěvníky také čeká nové návštěvnické centrum.

Zámek Slatiňany přivítal první návštěvníky ve středu 1. května. Těšit se mohou na nově instalované prostory - došlo k opravě dřevomorkou zničeného stropu, což umožnilo navrátit vybavení do pokoje prince Vincenta, který vidíte na obrázku. Jeho pokoj společně s dětskou učebnou a pokojem princezny Charlotty se veřejnosti představí úplně poprvé. K vidění zde budou předměty ryze osobní, např. učebnice, princovy sešity, Charlottiny kresby nebo nosítka nalezená na půdě zámku, na kterých byla ze zdravotních důvodů přenášena. Zámek má také novou fasádu, barevnost odpovídá historickým průzkumům a původní podobě zámku (sgrafitová část směrem do města zůstane bílá), novou barevnost postupně získávají také balkony, ploty i brána do nádvoří a části zámeckých interiérů. Ty se pod dohledem restaurátorů navracejí k původní nalezené barevnosti. V interiéru tak opět naleznete pokoje zelené, okrové, v barvě kávy nebo s iluzivními tapetami a květinami. Opravena byla i podlaha knihovny, kam se navrátilo taktéž původní zařízení.

detskaucebna

Nové návštěvnické centrum zlepší zázemí pro turisty - je prvním zcela dokončeným prvkem z velké rekonstrukce zámeckého areálu. Návštěvníci tak nebudou muset čekat na prohlídku venku jako dosud. Zatím uzavřený zůstává zámecký park, a to z důvodu probíhajících prací (opravy drobných staveb, cest, jezírka apod.), a také z důvodu kácení, neboť vyschlé stromy byly napadeny dřevokazným hmyzem (lýkožrout smrkový, modřínový, lesklý, bukový) a musely tak být pod dohledem odborníků pokáceny. Kompozice parku zůstane zachována výsadbou nových dřevin (350 nových stromů), keřů a okrasných rostlin. Nejzásadnější věcí však je, aby začalo brzy vydatně pršet. Se zaléváním by měl pomoci obnovovaný areálový vodovod, který fungoval již za časů Auerspergů a který také zásoboval zámecké jezírko. S dokončením všech prací se počítá koncem roku 2019.

Na obrázku výše je vidět část dětské učebny a níže průběh rekontrukce podlah v knihovně zámku.

podlahyvknihovne

Dokončeme myšlenku architekta Schmoranze

Možná bychom si měli nejprve klást otázku, z jakého materiálu by brána vůbec měla být. Proč jít cestou kamennou a nikoli betonovou nebo cihelnou? Když se dnes podíváme po okolí, zaujme vnímavého člověka jakýsi novotvar, který nahrazuje kamenné zdi, dřevěné či kovové oplocení. Z betonových prefabrikátů vznikají hradby kolem domů. Chápu, že se mnoho lidí snaží uchránit svůj intimní prostor za touto hradbou, ale otázka je, zda je k této ochraně využit ten správný prostředek? Betonový prefabrikát, který si hraje na pískovcové a opukové skládané zdivo. Beton jako levný a tvárný materiál může imitovat cokoliv.
Ale neměla by být brána na hřbitov něčím víc, než jen imitací? Když se podíváme na zeď hřbitova, pak je jedna její část kamenná, a to ta starší, novější je z cihel. Využít tedy kámen nebo cihly by připadalo v úvahu. Ale vstupní portál do světa zemřelých z cihelného zdiva v místě s tak silnou kamenickou tradicí? Historicky využívaným materiálem je ve zdejším kraji pískovec. Pískovec vytěžený ve Škrovádu by byl zřejmě nejlepším řešením, ale obnova těžby v tamních lomech je asi utopická myšlenka. Využít tedy jiný typ pískovce je věc možná a z historického kontextu nejméně zavádějící.
 
Když bychom měli jasný materiál, potřebujeme tvar. Proč nevyužít to, co bylo již plánováno? Dokončit tak myšlenku největšího ze zdejších obyvatel. Architekt František Schmoranz patřil mezi elitu své doby v oboru architektury, díky němu dodnes existuje mnoho vystavěných domů, opravených či nových chrámů a také hřbitovních bran. Osobně vnímám využití Schmoranzova návrhu z roku 1884 jako jistý závazek k tomtuto velkému člověku i místu. Symbolické není jen to, že sám architekt je na hřbitově pochován, ale také fakt, že ulice, do které by brána směřovala, je pojmenována Schmoranzova. A křesťanskou symbolikou je naplněn i architektův návrh odkazující k Trojjedinému Bohu. Jak by taková brána vypadala, je možné zjistit na vlastní oči. Stačí zajet do Chrudimi na hřbitov v Novoměstské ulici, kde je brána od stejného autora. Není potřeba se dlouze dívat na více či méně povedené zákresy a vizualizace, zde máme možnost si bránu prohlédnout zcela reálně. Někdo by mohl také namítnout, že brána se na místo nevejde. Protože nebyla brána realizována hned v počátku, došlo k částečnému využití plochy "před branou" pro hrobová místa. Stačí však drobná modifikace a brána se do daného prostoru vejde.
Mnozí se také zcela jistě pozastaví nad cenou za výstavbu takového díla. Uvědomit si však musíme fakt, že nejde o práci z prefabrikátů. Jde o práci s přidanou hodnotou lidského umu a řemesla. Práci vytvořenou nikoli skládáním puzzle nebo vylitím do formy, ale precizní kamenický kumšt. Výstavba brány na hřbitov je věcí veřejnou a soukromou zároveň. Velká část obyvatel nalézá na hřbitově nejen své předky, ale především vzpomínky. Pietní místo si zaslouží více než nejnižší cenu.
 
O podobě brány by však měli rozhodnout sami obyvatelé Slatiňan. Vybrat buď z nabízených variant a nebo variantu zcela jinou. Brána nebyla realizována 135 let, několik měsíců navíc už bychom zvládli.

Hřbitov a márnice ve Slatiňanech

V posledních dnech si mnoho z nás všimlo, že „něco chybí“. Něco chybí ve společnosti, která se zdá být čím dál více rozpolcena, málo si její jednotlivé skupiny naslouchají a rozumí. Všichni ale máme mnoho společného, a to včetně našeho vlastního konce. Vše je konečné. Přijmutí vlastní definitivnosti nás vede k zamyšlení a otázce „co se mnou potom bude“? Záleží, zda máme na mysli tělesnou schránku, naši duši nebo náš odkaz v podobě skutků a vzpomínek, které budou mít ti, co přijdou po nás. Hřbitov. Prostor, do kterého vždy vstupujeme s pokorou, úctou, často smutkem a především se vzpomínkami. Vraťme se ale na začátek. Vedle věcí, které chybí celé společnosti, chybí ve Slatiňanech ještě jedna věc. Stavba, která potichu zmizela po 203 letech během několika dní. Márnice.

Jaké jsou dějiny slatiňanských hřbitovů?

Tato otázka mne přivedla na cestu a hledání ve slatiňanské kronice městské i farní, také v archivu zámku a Státním okresním archivu v Chrudimi.

V roce 1Obr 1 hrbitov904 zapsal do kroniky města řídící učitel Augustin Vilím: „Hřbitov původně byl kolem kostela, r. 1815 zřízen hřbitov na straně severní za osadou a r. 1816 posvěcen od tehdejšího vikáře, děkana chrudimského p. P. Jos. Urbana. R 1889 rozšířen architektem p. Frant. Schmoranzem. Hřbitov je římskokatolický (konfesní), poplatky z něho plynou do kostelní pokladny. Pozemek koupen od p. Frant. Schmoranze ze záduší, vysvěcen byl hřbitov biskupským vikářem p. P. Ant. Hruškou 19. května 1889. Škoda, že při potřebě rozšíření hřbitova nebyl přeložen mimo osadu, k čemuž v budoucnosti asi dojde, an nynější hřbitov, kolem něhož nová silnice přes Presy se vypravuje, a r. 1905 veřejnosti má býti odevzdána, stavebním podnikům na úkor jest.“ Dále se k roku 1889 dozvídáme, že „obec upravila cestu kolem hřbitova a vysázela lípy před ním.“ Původní hřbitov byl tedy kolem kostela, tím se Slatiňany rozhodně nevymykaly, byla to běžná praxe, která na mnoha místech, především v malých obcích, zůstala do dnešních dní.

Původně jednolodní goticko-barokní kostel byl obehnán hřbitovní zdí se vstupem směrem od jihu.

 

 

 

Do zdi na severní straně byla umístěna kostnice. Dnes na jejím místě stojí socha Spasitele v Jiráskově ulici. Rozsah hřbitova je patrný po spojení starého plánu z 18. století (originál uložen v SOkA Chrudim) a stávajícího leteckého snímku.

Obr 2 hřbitov

 

Vzhledem k narůstajícímu počtu obyvatel, tedy i zemřelých a pravděpodobně i v souvislosti s dekretem Josefa II. z roku 1784, který zakazoval pohřbívání uprostřed měst, bylo nutné najít vhodnější místo. To se také stalo a založen byl dnešní hřbitov, jen o poznání menší než je v současnosti. V kronice města se také dozvíme, že „Na hřbitově postaven na místo shnilého kříže z r. 1816, nový, 5⁰ vysoký. Dřevo darovala kněžna Gabriela a plechovou figuru, představující Spasitele a Matku Boží, Vojtěch Kabeláč, mlynář zde.“ To bylo v roce 1830. V roce 1839 „vysláni vládní geometři, aby vše zcela přesně přeměřili“, vznikl tak podklad pro tzv. stabilní katastr, v jehož mapě si rozsah hřbitova a Slatiňan můžeme velmi dobře prohlédnout.

Obr 3 hřbitov

 Kronika města se v dalších letech o hřbitovu příliš nezmiňuje, jen uvedu rok 1902, kdy „v dubnu provedena oprava márnice na útraty patronátního úřadu.“

Stále nedostačující kapacita hřbitova vedla k jeho rozšíření. Vypracováním návrhu byl pověřen slatiňanský významný architekt a stavitel František Schmoranz st. Jeho plán na rozšíření hřbitova jsem nalezl v rodinném archivu Schmoranzů v chrudimském archivu a je datován 19. února 1884. Původní rozsah tohoto hřbitova je v plánu znázorněn černými šrafami, plocha rozšířeného hřbitova je červeně. Původní Schmoranzův záměr však nebyl zrealizován kompletně. Z plánu je patrné, že jeho hlavní myšlenkou jsou dvě vzájemně k sobě kolmé hlavní cesty s křížem uprostřed. Tento křesťanský symbol je orientovaný na osu čelem k přicházejícímu od nového vstupu. Nový vstup Schmoranz plánoval v místě odstraněné márnice a novou márnici plánoval na východní straně hřbitova (její podoba je na plánu také naskicována). Nový vstup a přesun márnice se již bohužel nepodařilo zrealizovat. Farní kronika poměrně rozsáhlé pojednání o rozšíření hřbitova ukončuje slovy: „Nyní ještě schází nová márnice, aby se stará zbořiti mohla a na místo ni nová vkusná vrata se postavila, i vhodné žlaby tam žádoucí, aby byla voda po ruce k zalívání květin na hrobech.“ Současný hlavní vstup od města s kovovou brankou je původním vstupem na hřbitov před jeho rozšířením, tehdy umístěným doprostřed ohradní zdi z pískovce. Rozšíření hřbitova je také patrné v užití materiálu – západně od dnes zbourané márnice je zdivo kamenné a východně – na novém hřbitově - zdivo cihelné.

Stávající kapacita rozšířeného hřbitova ale také není nekonečná, proto dochází na slova pana řídícího Vilíma, tedy že bude nutné hřbitov přeložit zcela jinam mimo obec. V územním plánu je už takové místo připraveno.

 

 

Co říci závěrem?

Márnice byla jedna z nejstarších staveb ve městě, pocházela z let 1815/6, nebyla však prohlášenou kulturní památkou a je obrovská škoda, že nebyl zachráněn alespoň hodnotný pískovcový portál k vhodnému užití na jiném místě. Najednou byla márnice z čista jasna pryč. Řeklo se to příslovečné A – zbourat, ale již nepadlo to B – jak bude prostor nově vypadat? Otázkou je také, proč se nezačalo se vším v jeden čas – bourat a následně rovnou realizovat nový vstup na hřbitov? Proč se o podobě vstupu na hřbitov nediskutovalo? Nyní nás čeká ostudný pohled na pletivem ohraničenou díru v hřbitovní zdi.

Když se však oprostíme od výše uvedeného, naskýtá se nám jedinečná možnost. A to dokončit 135 let starou myšlenku architekta Schmoranze a vybudovat nový a důstojný vstup na hřbitov, místo posledního odpočinku mnoha generací zdejších obyvatel. A je jen na nás, zda zvolíme variantu v podobě „široké kovové brány od uměleckého kováře“, jak píše pan místostarosta v lednových Ozvěnách, anebo využijeme původního záměru a brána bude skutečnou branou do světa zemřelých dle projektu architekta, který sám na tomto místě spočívá.

____________________________________________________________________________________

Obr. 1 Pohled na zámek a kostel Slatiňany od jihu, Jan Venuto, Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě

Obr. 2 Zákres rozsahu původního hřbitova (světle modře) do leteckého snímku, Jaroslav Bušta

Obr. 3 Císařský otisk stabilního katastru Slatiňan, 1839, Ústřední archiv zeměměřičství a katastru, Praha

Obr. 4 Plán rozšíření slatiňanského hřbitova, 1884, SOkA Chrudim, RA Schmoranz, František Schmoranz st., inv. č. 50

Obr. 5 detail plánu – jeden z návrhů nového vstupu na slatiňanský hřbitov, 1884, SOkA Chrudim, RA Schmoranz, František Schmoranz st., inv. č. 50

Přihlásit se k odběru tohoto kanálu RSS

13°C

Slatiňany

Mostly Clear

Humidity: 88%

Wind: 7 km/h

Banner 468 x 60 px