Přihlásit se
Zdeněk Jirásek

Zdeněk Jirásek

o přechylování ženských příjmení

Koncovka –ová nepřivlastňuje

V posledních letech je jakousi módou nepřechylovat ženská příjmení. Místo aby se paní jmenovala třeba Jana Nováková, má v občance Jana Novák. Tuto módu a snahu pro jakési originalitě a zajímavosti zdůvodňují zastánkyně i zastánci tím, že prý ona koncovka -ová znamená přivlastnění si ženy mužem. Tedy, že jmenuje-li se žena Nováková, znamená to, že patří Novákovi.  Dle jazykovědců je to mýtus. Příponou –ová se nic nepřivlastňuje. Přivlastňovací koncovka je krátká, tedy –ova.  Je-li –ová vysloveno či napsáno dlouze, značí vlastnost. Např. fialová, děravá. Pan Jan Novák a paní Jana Nováková jsou zcela rovnoprávní členové jedné rodiny, přičemž je i z písma zřejmé, jde-li o muže, či o ženu. V nepřechýlené podobě bychom se mohli setkat se jmenovkou J. Novák. A pak hádejte.

A co samotná koncovka –á? Třeba paní Černá.  Kdyby si ji pan Černý chtěl pomocí příjmení přivlastnit, musela by se jmenovat Černého. Nebo Novotného, vzala-li by si pana Novotného. A kdyby se paní Eva Černá rozhodla, že v rámci emancipace a genderové rovnosti se bude jmenovat Eva Černý, znělo by to přinejmenším podivně.

I svoboda má své hranice

Dalším argumentem proti přechylování je svoboda. Zkrátka, někdo si myslí, že se může jmenovat, jak chce, a nikdo mu do toho nemá právo zasahovat. Publicista Štefan Švec napsal na webu Literarky.cz: „Volání po svobodě jmen musí mít své mantinely. Jméno není jen osobní věc, ale i poznávací znamení pro společnost. A jako takové musí být srozumitelné a použitelné. Kdybychom opravdu měli právo označovat se jakkoliv, mohl by se někdo jmenovat ,Hrmtzvfff-gggjkmdnll´ nebo ,€´.  Špatně by se oslovoval ve škole, zdržoval by při jednání na úřadě, nedalo by se vyvolat v IKEe, když by se dítě v dětském koutku rozbrečelo. A tisíc dalších věcí.“  Pokud bychom tedy skutečně měli absolutní svobodu ve volbě, vemte jed na to, že by se našlo dost recesistů, kteří by se předháněli v stupni absurdity a kuriozity.  Takže buďme rádi za to omezení.

Cizí jména

Už asi třicet let se u nás mluví o zrušení přechylování jmen cizinek. Příjmení se jim prý komolí a ženy cizinky jsou tak zneuctívány. Jenže ono to komolení jaksi k češtině patří. Komolíme kdeco a většinou se nad tím vůbec nepozastavíme. Tak jen namátkou: Paris – Paříž, Roma – Řím, Wien – Vídeň, Suomi – Finsko, Espaňa - Španělsko … a stovky dalších zeměpisných názvů. Ale zpět k osobním jménům. Karl Marx (May) – Karel Marx (May), Friedrich Engels – Bedřich Engels, královna Elizabeth – královna Alžběta, papež Franciscus – papež František … a tisíce dalších. Takže někde je komolení názvů a jmen v pořádku, někde nám to vadí.  Anebo si vezměme i to slovo gender. Je to slovo řecké a znamená rod. Řekové, jak známo, toto slovo vyslovují tak, jak je napsáno. Tedy žádné džendr.  Ač je tato poameričtělá výslovnost špatná, přece dnes jen málokdo vysloví gender. Je to podobné, jako když řecké bohyni vítězství Niké, lidi říkají Najk, popř. Najkí.

Skloňování

Abych se však vrátil k vlastnímu přechylování. Nepřechýlíme-li cizí ženské příjmení, nemůžeme ho skloňovat, což znamená přidávat další slova. Klasický příklad uvádí Jan Chromý, ředitel Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK. Představte si sportovní titulek typu Allen porazila Hulsen. Může to znamenat, že Allenová porazila Hulsenovou, avšak zrovna tak, že Allenovou porazila Hulsenová. Ano, můžou se do titulku přidat i křestní jména, ale už je to delší. A navíc nejsou-li ve stejném listě označováni křestními jmény i muži, bylo by nevhodné tak označovat ženy, tvrdí lingvistka Jana Valdrová.

Následující citát je od jazykovědce Jiřího Krause. „Za zásah do původní podoby jména bychom museli považovat nejen české přechylování jmen ženských, ale i skloňování jmen mužských. Říkáme-li s panem Fischerem, dodáváme ke jménu také českou koncovku. Navíc, přestáváme-li příjmení žen přechylovat, přestáváme je i skloňovat, takže z toho může vzniknout: Šel jsem na večeři s panem Fischerem a s paní Fischer.“

Jazyky se liší nejen tím, co mohou vyjádřit, ale i tím, co musí vyjádřit.

Lingvista Pavel Štěpán říká: „Pokud bychom opravdu neměli měnit jména, pak bychom museli přestat jména cizinců a cizinek skloňovat úplně. Ani to by ale nestačilo, jména cizinců a cizinek totiž velmi výrazně měníme i tím, jak je vyslovujeme, jak si je přizpůsobujeme české výslovnosti. To dělá každý jazyk a je to naprosto přirozené a nezbytné, stejně jako je pochopitelné, že se v zahraničí česká jména a příjmení často píší bez diakritiky. Cizí jména tedy určitým způsobem pozměňují všechny jazyky.

A co pravopis

A vžijme se do situace, že půjde na procházku nepřechýlená Hana Novák s přechýlenou Maruškou Peškovou. Napište si to jen s příjmeními. Novák s Peškovou šly.  A teď vysvětlete školáčkům, že to tvrdé y na konci je v tomto případě správné. Další z mnoha a mnoha komplikací.

Se zákony na jazyk nechoďte

Přihřát polívčičku si občas zkoušejí i někteří politici, tzv. liberální. Např. v roce 2013 zákon na nepřechylování připravila ODS.  Naštěstí tenkrát zasáhla tehdejší předsedkyně senátní ústavní komise Eliška Wagnerová, která řekla, že „Zákon by přirozený vývoj jazyka neměl urychlovat.“

Přirozenost jazyka

Podle bývalého ředitele Ústavu pro jazyk český, Karla Olivy, je ženská koncovka tím nejpřirozenějším příznakem mluvnického ženského rodu. Pokud někdo trvá na tom, že ji tam nechce, tak ji musí suplovat něčím jiným – křestním jménem nebo titulem, ale nikoliv ve zkratce. Ing. Novák pak může být muž i žena. Jazyk má ale tendenci k určité ekonomii, aby se věci vyjadřovaly pokud možno stručně. A tady je nejstručnější přidání koncovky.

Dokud nebudeme vědět, jak řešit problémy s nepřechylováním, je zbytečné se tím vůbec zabývat.

Nejsme jediní

Jedním z dalších argumentů odpůrců přechylování je tvrzení, že jsme jedinou zemí v Evropě, kde se ženská příjmení přechylují. Tak tedy vězte, že přechylují nebo jinak „komolí“ cizí jména kromě nás i Slováci, Poláci, Rusové, Litevci, Islanďané a Řekové. A takoví Lotyši zachází ve změnách cizích příjmení ještě dále. Ti mění i jména mužů-cizinců.  Např. Václav Havel by se tam psal jako Václavs Havels atd.

Za každou cenu být originální

Snahu být za každou cenu originální ženám s mužským příjmením nikdo neodpáře. Psycholožka Lenka Čadová dodává: „Běžně se ženy uchylují k těmto trendům se záměrem zviditelnění či atraktivnějšího image. Řada žen tuto možnost sice využívá i z důvodu zjednodušení oslovování v komunikaci, pokud např. pracuje pro zahraniční firmu, ale v našich tradicích je přechylování běžné, předávané z generace na generaci. A narušování běžných zvyklostí upoutává pozornost, případně některé lidi ohromí a vzbudí otázky. A to je záměrem.“

A ještě jednou Lenka Čadová: „Osobně si myslím, že na českém jazyce je krásné právě to, že příjmení odlišuje muže od ženy. Važme si svých kořenů!“

Jména slavných žen

Na závěr snad jen malou poznámku k tomu, jak se stavíme k ženským příjmením známých osobností, zejména umělkyň a sportovkyň. Mnohokrát jsem zaznamenal, jak česká tenistka hovoří o soupeřkách cizinkách bez přechýlení. Ale novináři i fanoušci je přesto vyslovují přechýleně. Prostě Serena Williams pro nás bude vždy Serena Williamsová. Je to zkrátka hluboký český úzus, a s tím nikdo nic neudělá.  Nepřechýlenou formu užíváme jen v tom případě, že ono příjmení je zároveň jakási značka. Kdyby někdo řekl, že si pustil desku Edith Piafové, působilo by to zvláštně.  Ale takovýchto značek je jako šafránu. Častěji se u nás říká Sophia Loren, ale ani Lorenová nám nezní divně. Kariéra sportovkyň je pak většinou příliš krátká na to, aby se jejich jméno stalo značkou. Výjimku tvoří třeba bývalá krasobruslařská hvězda Sonja Henie. K té značce ovšem potřebovala mezi lety 1927 - 1936 třikrát vyhrát olympiádu, desetkrát mistrovství světa a šestkrát mistrovství Evropy, tedy vlastně nikdy neprohrát. Jinak se ke značce dostala bývalá argentinská tenistka Gabriela Sabatini. Ta sice hrála poměrně krátce a oproti mnoha jiným toho zase tolik nevyhrála, ale propůjčila své jméno jakési voňavce. Dámy na celém světě tak mívaly v kabelce lahvičku s etiketou Sabatini. V této souvislosti by Sabatiniová znělo také podivně.

Zdroje:

Literární noviny říjen/2019 – Debata o přechylování není záležitost jazyka, ale ideologie, autor Jiří T. Král

Týdeník rozhlas č. 40/2019 – Úvahy o jazyce, autor Pavel Štěpán

Začarované kruhy

Určitě si na to taky zanadáváte. Zase na nějaké vesnici zrušili samoobsluhu nebo nějaký malý krámek a místní lidé, zejména ti starší, přišli o možnost nakoupit si základní potraviny. No jo, ale jak se ten obchůdek měl udržet, když do něj chodilo jen pár penzistů a ti tam toho moc neutratili. Mladší lidé tam zašli zřídkakdy, většina obyvatel té vesnice si dělá velké nákupy v městských supermarketech a do vesnického krámku pak už nepotřebuje chodit. Když se ovšem krámek zruší, tak lidi nadávají. Na majitelku a prodavačku v jedné osobě, na starostu, že ten obchod nedotuje a možná i na další. Ovšem skutečnost, že obchod byl zrušen právě proto, že oni v něm nenakupovali, slyšet nechtějí. Je to typický začarovaný kruh. Lidé ten obchod chtějí, ale nevyužívají ho. Vedoucí by ho ráda provozovala, ale musí ji to také uživit. A to nejde, když kolem vidí jezdit jedno auto za druhým s plným kufrem nákupu a k ní si pak někdo zajde pro půlku chleba, kousek salámu a pár lahváčů. Z toho plyne, že ten, kdo nedělal v prodejně tržbu, nemá právo si na zavření obchodu stěžovat. Zavření zavinil sám a ještě přitom ublížil lidem, kteří nemají možnost obrážet supermarkety.

A podobná situace je v hromadné dopravě. Autobusové i vlakové spoje na vesnicích se ruší, protože se dopravcům nevyplatí. Autobusy a vlaky jsou často skoro prázdné, občas dokonce na několika zastávkách úplně prázdné. A kdo pak má provoz těch linek platit, když nejsou cestující?  Cestující samozřejmě jsou, ale cestují jen ve vlastních autech. A v drtivé většině jde navíc o jednoválce (v autě se válí pouze jeden cestující).  Dnes připadá na rodinu více než jedno auto a lidé si zvykli jezdit právě automobily, protože nechtějí být odkázáni na jízdní řády, čekat někde na zastávce, dýchat pach spolucestujících, mačkat se nebo dokonce někdy i stát, chodit kus na zastávku nebo potom z ní apod. To jsou všechno běžné výmluvy těch, kteří se rozhodli jezdit denně do práce, na nákupy a jinam jen a jen auty. Nevadí jim, že přispívají k už tak přebujelému provozu na silnicích, že často stojí v zácpě, kterou ovšem spoluvytvářejí, nevadí jim, že vydatně přispívají ke znečištění ovzduší a hlučnosti, nevadí jim ani to, že většinou je problém někde šikovně (a zadarmo) zaparkovat, nevadí jim pomalost městského provozu (před sto lety byly drožky ve velkých evropským městech o poznání rychlejší), nevadí jim nic. A sečte-li se spotřebovaný benzín, cena pneumatik, kapalina do ostřikovačů, všechny opravy a další výdaje na provoz, tak je to dosti prodělečný způsob dopravy.  Ale sedí ve svém autě! A právě tito zavilí řidiči pak často nadávají, když dopravce zruší spoj, kterým jezdilo třeba jen pět dětí do školy a jedna babička k doktorovi. Chtějí-li tito lidé nadávat, ať už na ty zrušené spoje, na zácpy na silnicích nebo na přeplněná parkoviště, nechť tak činí doma před zrcadlem.

Článek, který odmítli zveřejnit v Ozvěnách

Následující článek Ach, ta zámecká lobby nedoporučila redakční rada Ozvěn Slatiňan, tedy místního radničního zpravodaje, zveřejnit v listopadovém vydání. Jako zdůvodnění redakční rada uvádí citujeme: "některé části článku se neslučují s ustanovením statutu Ozvěn Slatiňan, schváleného Radou města Slatiňany." Bohužel, která konkrétní ustanovení to jsou, redakční rada neuvedla.

Naopak, tak jak se píše v onom statutu, by mělo platit, že Ozvěny Slatiňan vytvářejí prostor pro případnou veřejnou diskusi a komentáře vztahující se k dění ve městě a jeho místních částech. Toto níže uvedený článek splňuje, protože autor Zdeněk Jirásek vyjádřil článkem svůj názor. Celý článek si můžete přečíst níže.  

Zároveň si můžete prostudovat celý statut radničního zpravodaje Ozvěny, který je uveřejněn na webu města ZDE

Ach, ta ta zámecká lobby

Jelikož nemám a nepoužívám Facebook, jakožto i jiné sociální sítě, některé informace se ke mně nedostanou nebo se dostanou se zpožděním, což mně nijak nevadí, protože zpravidla nepřicházím o nic důležitého. Nyní se ke mně opožděně dostala informace, na kterou chci krátce zareagovat. Město prý zmíněný Facebook má, a na něm údajně proběhla jakási výzva, aby se občané nějak vyjádřili k tomu, má-li se v zámeckém parku po jeho znovuotevření platit vstupné. A něco se psalo i na stránkách iDNES, kde zájmy občanů hájil pan Ing. Stanislav Šťastný, místostarosta. Přijde mi to stejné, jako kdyby město chtělo, aby občané vyjádřili svůj souhlas, resp. nesouhlas s cenou másla v prodejně Málek nebo Květ. Copak těm obchodníkům někdo může mluvit do toho, jaké ceny nasadí? A copak mohou občané nebo město mluvit Národnímu památkovému ústavu do toho, co zpoplatní a co ne?

Byl jsem 15.10. na přednášce kastelána Ing. Jaroslava Bušty, kde jsem dvě a půl hodiny poslouchal a koukal se na fotografie zámku a parku před zahájením rekonstrukce a během ní. Škoda, že tam nebyl nikdo ze spoluautorů té facebookové výzvy.  Věřím, že by potom sami navrhli vstupné vyšší, než je majitelem objektu plánováno. Jen stručně. Kastelán musel strávit stovky hodin v mnoha archivech, najezdit stovky kilometrů, prosedět nespočet hodin a dní nad hromadou sehnaných materiálů a také neustále únavně psát a mluvit s mnoha institucemi a ještě více úředníky, kteří jsou často důležitější než pánbůh. Musel často škemrat a doprošovat se, musel neustále během rekonstrukce zdůvodňovat každou změnu projektu, a že jich muselo být dost. Při tak rozsáhlé rekonstrukci tak rozsáhlého objektu se totiž denně naráželo na něco, o čem se nevědělo a s čím se nepočítalo. Musel řešit spoustu problémů s úředníky, s dělníky i se zloději a vandaly. Avšak výsledek bude stát za to. Tak krásný zámek a park nám budou skutečně závidět hodně široko a hodně daleko.

A to vstupné?

Nedá se nic dělat. Musí být, tak bude. Samozřejmě i já jsem byl nejprve rozčarován. V parku jsem strávil více času než drtivá většina jiných. Chodil jsem tam trénovat a naběhal v něm bezpočet kilometrů, se třemi dětmi jsem tam taky řádně prošlapal cestičky, chodil jsem tam často sám relaxovat a něco si promýšlet nebo psát. Ale má-li být jednorázové vstupné 30 korun a roční permanentka stovku, a to ještě polovina parku bude volně přístupná 24 denně, tak se budu snažit být u pokladny první a zaplatit to pro celou rodinu. A rád.

Nechci autorům té facebookové výzvy křivdit, zvláště když ji znám jen z doslechu, ale trochu mi to zavání tím, čemu se nepěkně říká populismus. Kdyby se NPÚ rozhodl nechat vstup zdarma, tak by se mohli chlubit, že oni za to bojovali a pro nás občany to nakonec vybojovali. A když vstupné bude, tak zase mohou tvrdit, že se o vstup zdarma velice snažili, ale zámecká lobby byla holt silnější. A jen tak mimochodem, kastelán je opoziční zastupitel.

Mám k autorům oné výzvy jeden vstřícný návrh. Ač nejsem příliš majetný, nabízím jim, že za ně roční permanentku zaplatím. A oni na oplátku nebudou jitřit vášně občanů a štvát je proti NPÚ, zámku a kastelánovi. Stačí mi říci.

Poznámka redakce:

O této kauze jsme psali také ZDE

  • Zveřejněno v Politika
Přihlásit se k odběru tohoto kanálu RSS

19°C

Slatiňany

Partly Cloudy

Humidity: 51%

Wind: 18 km/h

Banner 468 x 60 px