Přihlásit se
Zdeněk Jirásek

Zdeněk Jirásek

21. srpen roku 1968

Máme výročí radostná i neradostná. K těm druhým patří 21. srpen 1968. Ten den do naší země vpadla vojska „spřátelených“ armád, aby u nás potlačila údajnou kontrarevoluci. O co šlo?

Po krutých 50. letech, kdy se nepřátelé režimu popravovali a posílali na mnoho let do těch nejtěžších kriminálů, došlo v následujícím desetiletí k určitému uvolnění režimu a lidu se tak začalo lépe dýchat. Projevilo se to především v kultuře, však se dodnes říká „zlatá šedesátá“. V té době vznikaly filmy, které patří ke klenotům naší kinematografie, zrodilo se mnoho malých divadel, kde se na vstupenky stály dlouhé fronty, objevili se noví zpěváci a zaznělo mnoho písní, které se zpívají i dnes a stále se líbí, ozvali se zakazovaní básníci, začaly se vydávat knihy před pár lety nepředstavitelné, do Prahy přijeli jazzmann Louis Armstrong nebo beatnický básník Allen Ginsberg (ten byl nakonec vyhoštěn). Přes kulturu se ona uvolněná a povznesená nálada přenášela do všech oblastí života. Tedy, ne že by komunisté přestali být komunisty, že by opouštěli svoji zrůdnou ideologii, ale často nebyli tak ostražití, a hlavně, už se nepopravovalo a tresty byly méně kruté. Ve druhé půli 60. let už byla nálada ve společnosti natolik uvolněná, že lidé celkem hlasitě kritizovali vedení KSČ. Do čela strany byl v lednu 1968 zvolen reformní komunista Alexandr Dubček.  Nastalo tzv. pražské jaro, tvořil se socialismus s lidskou tváří. Strana se tak rozdělila na komunisty reformní a na tvrdé stalinistické jádro. Ti první měli navrch, ale ti druzí se s tím nehodlali smířit. A tak napsali předsedovi ÚV KSSS Leonidu Brežněvovi tzv. zvací dopis, ve kterém požádali Sovětský svaz o vojenský zásah a uvedení situace v Československu do „normálu“. Dopis předali sovětské delegaci na československo-sovětském jednání 29. července v Čierné nad Tisou.  Pod dopisem byli podepsaní soudruzi Vasil  Biľak, Alois Indra, Drahomír Kolder, Antonín Kapek a Oldřich Švestka.

Jednání sovětskou stranu nepřesvědčilo o naprosté oddanosti. Lepší výsledek nepřineslo ani další setkání vládních delegaci 3. 8. v Bratislavě. Přesto o vojenské intervenci ještě nebylo rozhodnuto. Brežněv se toho přece jen bál. Na použití síly trval především Todor Živkov z Bulharska a někteří členové ÚV KSSS. Ti nakonec váhajícího Brežněva přesvědčili. S intervencí také souhlasili všichni sousedé Československa. Slovo kontrarevoluce, v souvislosti s děním v ČSSR, jako první použil první tajemník Polské sjednocené dělnické strany, Władysław Gomułka.

Brežněv nakonec vyhověl. Ovšem, aby v tom nebyl namočený sám, zapojil do anexe i armády dalších socialistických zemí, takže kromě sovětské armády se u nás proháněly i armády Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Bulharské lidové republiky a Německé demokratické republiky, kterou ale Brežněv nechtěl použít z důvodu ještě příliš živé paměti 2. světové války, a proto ji nepustil hluboko do našeho vnitrozemí a poměrně rychle ji zase stáhl. Nicméně armáda NDR byla na hranicích v pohotovosti.  

Už 20. srpna před půlnocí pronikla cizí vojska na východní Slovensko a v následujících hodinách byla obsazena všechna letiště, na kterých začala přistávat těžká nákladní letadla plná tanků a další vojenské techniky. Nastal téměř válečný stav. Během krátké doby se na našem území pohybovalo až půl milionu vojáků zmíněných zemí, asi 800 letadel a 6300 tanků. V 8 hodin ráno 21. srpna už měla cizí vojska pod kontrolou celé území Československa. Země byla rozvrácena, v ulicích se střílelo, přibývali mrtví. Naše armáda dostala rozkaz nezasahovat, a pouze někteří důstojníci projevili odvahu alespoň tím, že odmítli okupantům uvolnit kasárna a poskytnout jakoukoli materiální pomoc. V pouličních potyčkách bylo zastřeleno více než 100 našich občanů (čísla se pohybují od 108 do 150), množství zraněných se odhaduje na 500. Bezprostředně po vpádu emigrovalo více než 70 tisíc našich občanů a další tisíce je následovaly v dalších letech.

Záměr sovětské strany vytvořit u nás rychle kolaborantskou, tzv. dělnicko-rolnickou vládu se však kvůli masivnímu odporu občanů nezdařil. Síla protestů byla natolik mohutná, že zaskočila i samotného Brežněva, který se velice obával reakcí  ve světě. Kromě zúčastněných států invazi podpořily jen Kuba, Severní Korea a komunistický Vietnam. Proti se ale postavili i členové Varšavské smlouvy Rumunsko a Albánie (ta dokonce z VS vystoupila). Vlažnou reakci však zaujaly USA.  Jednak byly příliš zaměstnáni válkou ve Vietnamu, a pak se také bály zhoršení vztahu se Sovětským svazem.

ÚV KSČ urychleně jednalo a v poměru 7:4 okupaci odsoudilo. Krátce na to byli zadrženi a uneseni do Sovětského svazu Alexandr Dubček, Oldřich Černík (předseda vlády), Josef Smrkovský (předseda parlamentu), František Kriegel (předseda Národní fronty) a Josef Špaček.  Brežněv je vystavil těžkému psychickému týrání a nutil je podepsat potupnou rezoluci, tzv. moskevský protokol, kterým uznávali své pochybení, dávali celou moc do rukou okupantům a přítomnost vojsk na našem území by se tímto způsobem zlegalizovala. Sověti byli odhodláni držet naše funkcionáře tak dlouho, dokud se nezlomí a nepodepíší. Do této situace se nakonec vložil Ludvík Svoboda, generál, který měl vyznamenání hrdina Sovětského svazu a byl tedy u Sovětů velice respektován. Ale ani on s Brežněvem nepohnul. Nakonec sám naše politiky přesvědčil, aby podepsali. Jediný, který to dokázal nepodepsat, byl František Kriegel. Sověti odvezli celou naší delegaci, s výjimkou Františka Kriegela, na letiště, posadili do letadla a chtěli poslat domů. Pak se přece jen Svoboda projevil statečně a rezolutně prohlásil, že bez Kriegela neodletí. Krátce nato byl František Kriegl přivezen na letiště.

V této souvislosti stojí za zmínku slova Františka Janoucha:  V srpnu 1968 se mi jednou dr. Kriegel přiznal, že od setkání se sovětským vedením v Čierné nemůže spát – stále musí myslet na to, v jakých primitivních rukou jsou osudy národů i celého lidstva…

V Praze a dalších městech to zatím vřelo. Sověti obsadili sídlo Československého rozhlasu, který byl nucen přejit do ilegality a vysílat z různých míst. Okupanti ale také nelenili a zřídili ilegální stanici Vltava, ze které špatnou češtinou vysílali svoje zpravodajství. Posléze přibyly ještě další podobné stanice. Moc jim to ale nepomohlo.

Nakonec hrubá síla slavila úspěch. Reformní komunisté byl odstraněni a místo nich nastoupilo nové vedení, prosovětské a protidemokratické. V čele strany, a tím de facto celého státu, stanul Gustáv Husák. A začala normalizace. Opět se přitáhly šrouby a zvýšila se perzekuce.  Ale to už je další kapitola.

Vojska PLR, MLR, BLR a NDR byla nejpozději 4. listopadu 1968 stažena, ale Sovětská armáda si u nás pobyla až do roku 1991, kdy odjeli poslední vojáci.

o přechylování ženských příjmení

Koncovka –ová nepřivlastňuje

V posledních letech je jakousi módou nepřechylovat ženská příjmení. Místo aby se paní jmenovala třeba Jana Nováková, má v občance Jana Novák. Tuto módu a snahu pro jakési originalitě a zajímavosti zdůvodňují zastánkyně i zastánci tím, že prý ona koncovka -ová znamená přivlastnění si ženy mužem. Tedy, že jmenuje-li se žena Nováková, znamená to, že patří Novákovi.  Dle jazykovědců je to mýtus. Příponou –ová se nic nepřivlastňuje. Přivlastňovací koncovka je krátká, tedy –ova.  Je-li –ová vysloveno či napsáno dlouze, značí vlastnost. Např. fialová, děravá. Pan Jan Novák a paní Jana Nováková jsou zcela rovnoprávní členové jedné rodiny, přičemž je i z písma zřejmé, jde-li o muže, či o ženu. V nepřechýlené podobě bychom se mohli setkat se jmenovkou J. Novák. A pak hádejte.

A co samotná koncovka –á? Třeba paní Černá.  Kdyby si ji pan Černý chtěl pomocí příjmení přivlastnit, musela by se jmenovat Černého. Nebo Novotného, vzala-li by si pana Novotného. A kdyby se paní Eva Černá rozhodla, že v rámci emancipace a genderové rovnosti se bude jmenovat Eva Černý, znělo by to přinejmenším podivně.

I svoboda má své hranice

Dalším argumentem proti přechylování je svoboda. Zkrátka, někdo si myslí, že se může jmenovat, jak chce, a nikdo mu do toho nemá právo zasahovat. Publicista Štefan Švec napsal na webu Literarky.cz: „Volání po svobodě jmen musí mít své mantinely. Jméno není jen osobní věc, ale i poznávací znamení pro společnost. A jako takové musí být srozumitelné a použitelné. Kdybychom opravdu měli právo označovat se jakkoliv, mohl by se někdo jmenovat ,Hrmtzvfff-gggjkmdnll´ nebo ,€´.  Špatně by se oslovoval ve škole, zdržoval by při jednání na úřadě, nedalo by se vyvolat v IKEe, když by se dítě v dětském koutku rozbrečelo. A tisíc dalších věcí.“  Pokud bychom tedy skutečně měli absolutní svobodu ve volbě, vemte jed na to, že by se našlo dost recesistů, kteří by se předháněli v stupni absurdity a kuriozity.  Takže buďme rádi za to omezení.

Cizí jména

Už asi třicet let se u nás mluví o zrušení přechylování jmen cizinek. Příjmení se jim prý komolí a ženy cizinky jsou tak zneuctívány. Jenže ono to komolení jaksi k češtině patří. Komolíme kdeco a většinou se nad tím vůbec nepozastavíme. Tak jen namátkou: Paris – Paříž, Roma – Řím, Wien – Vídeň, Suomi – Finsko, Espaňa - Španělsko … a stovky dalších zeměpisných názvů. Ale zpět k osobním jménům. Karl Marx (May) – Karel Marx (May), Friedrich Engels – Bedřich Engels, královna Elizabeth – královna Alžběta, papež Franciscus – papež František … a tisíce dalších. Takže někde je komolení názvů a jmen v pořádku, někde nám to vadí.  Anebo si vezměme i to slovo gender. Je to slovo řecké a znamená rod. Řekové, jak známo, toto slovo vyslovují tak, jak je napsáno. Tedy žádné džendr.  Ač je tato poameričtělá výslovnost špatná, přece dnes jen málokdo vysloví gender. Je to podobné, jako když řecké bohyni vítězství Niké, lidi říkají Najk, popř. Najkí.

Skloňování

Abych se však vrátil k vlastnímu přechylování. Nepřechýlíme-li cizí ženské příjmení, nemůžeme ho skloňovat, což znamená přidávat další slova. Klasický příklad uvádí Jan Chromý, ředitel Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK. Představte si sportovní titulek typu Allen porazila Hulsen. Může to znamenat, že Allenová porazila Hulsenovou, avšak zrovna tak, že Allenovou porazila Hulsenová. Ano, můžou se do titulku přidat i křestní jména, ale už je to delší. A navíc nejsou-li ve stejném listě označováni křestními jmény i muži, bylo by nevhodné tak označovat ženy, tvrdí lingvistka Jana Valdrová.

Následující citát je od jazykovědce Jiřího Krause. „Za zásah do původní podoby jména bychom museli považovat nejen české přechylování jmen ženských, ale i skloňování jmen mužských. Říkáme-li s panem Fischerem, dodáváme ke jménu také českou koncovku. Navíc, přestáváme-li příjmení žen přechylovat, přestáváme je i skloňovat, takže z toho může vzniknout: Šel jsem na večeři s panem Fischerem a s paní Fischer.“

Jazyky se liší nejen tím, co mohou vyjádřit, ale i tím, co musí vyjádřit.

Lingvista Pavel Štěpán říká: „Pokud bychom opravdu neměli měnit jména, pak bychom museli přestat jména cizinců a cizinek skloňovat úplně. Ani to by ale nestačilo, jména cizinců a cizinek totiž velmi výrazně měníme i tím, jak je vyslovujeme, jak si je přizpůsobujeme české výslovnosti. To dělá každý jazyk a je to naprosto přirozené a nezbytné, stejně jako je pochopitelné, že se v zahraničí česká jména a příjmení často píší bez diakritiky. Cizí jména tedy určitým způsobem pozměňují všechny jazyky.

A co pravopis

A vžijme se do situace, že půjde na procházku nepřechýlená Hana Novák s přechýlenou Maruškou Peškovou. Napište si to jen s příjmeními. Novák s Peškovou šly.  A teď vysvětlete školáčkům, že to tvrdé y na konci je v tomto případě správné. Další z mnoha a mnoha komplikací.

Se zákony na jazyk nechoďte

Přihřát polívčičku si občas zkoušejí i někteří politici, tzv. liberální. Např. v roce 2013 zákon na nepřechylování připravila ODS.  Naštěstí tenkrát zasáhla tehdejší předsedkyně senátní ústavní komise Eliška Wagnerová, která řekla, že „Zákon by přirozený vývoj jazyka neměl urychlovat.“

Přirozenost jazyka

Podle bývalého ředitele Ústavu pro jazyk český, Karla Olivy, je ženská koncovka tím nejpřirozenějším příznakem mluvnického ženského rodu. Pokud někdo trvá na tom, že ji tam nechce, tak ji musí suplovat něčím jiným – křestním jménem nebo titulem, ale nikoliv ve zkratce. Ing. Novák pak může být muž i žena. Jazyk má ale tendenci k určité ekonomii, aby se věci vyjadřovaly pokud možno stručně. A tady je nejstručnější přidání koncovky.

Dokud nebudeme vědět, jak řešit problémy s nepřechylováním, je zbytečné se tím vůbec zabývat.

Nejsme jediní

Jedním z dalších argumentů odpůrců přechylování je tvrzení, že jsme jedinou zemí v Evropě, kde se ženská příjmení přechylují. Tak tedy vězte, že přechylují nebo jinak „komolí“ cizí jména kromě nás i Slováci, Poláci, Rusové, Litevci, Islanďané a Řekové. A takoví Lotyši zachází ve změnách cizích příjmení ještě dále. Ti mění i jména mužů-cizinců.  Např. Václav Havel by se tam psal jako Václavs Havels atd.

Za každou cenu být originální

Snahu být za každou cenu originální ženám s mužským příjmením nikdo neodpáře. Psycholožka Lenka Čadová dodává: „Běžně se ženy uchylují k těmto trendům se záměrem zviditelnění či atraktivnějšího image. Řada žen tuto možnost sice využívá i z důvodu zjednodušení oslovování v komunikaci, pokud např. pracuje pro zahraniční firmu, ale v našich tradicích je přechylování běžné, předávané z generace na generaci. A narušování běžných zvyklostí upoutává pozornost, případně některé lidi ohromí a vzbudí otázky. A to je záměrem.“

A ještě jednou Lenka Čadová: „Osobně si myslím, že na českém jazyce je krásné právě to, že příjmení odlišuje muže od ženy. Važme si svých kořenů!“

Jména slavných žen

Na závěr snad jen malou poznámku k tomu, jak se stavíme k ženským příjmením známých osobností, zejména umělkyň a sportovkyň. Mnohokrát jsem zaznamenal, jak česká tenistka hovoří o soupeřkách cizinkách bez přechýlení. Ale novináři i fanoušci je přesto vyslovují přechýleně. Prostě Serena Williams pro nás bude vždy Serena Williamsová. Je to zkrátka hluboký český úzus, a s tím nikdo nic neudělá.  Nepřechýlenou formu užíváme jen v tom případě, že ono příjmení je zároveň jakási značka. Kdyby někdo řekl, že si pustil desku Edith Piafové, působilo by to zvláštně.  Ale takovýchto značek je jako šafránu. Častěji se u nás říká Sophia Loren, ale ani Lorenová nám nezní divně. Kariéra sportovkyň je pak většinou příliš krátká na to, aby se jejich jméno stalo značkou. Výjimku tvoří třeba bývalá krasobruslařská hvězda Sonja Henie. K té značce ovšem potřebovala mezi lety 1927 - 1936 třikrát vyhrát olympiádu, desetkrát mistrovství světa a šestkrát mistrovství Evropy, tedy vlastně nikdy neprohrát. Jinak se ke značce dostala bývalá argentinská tenistka Gabriela Sabatini. Ta sice hrála poměrně krátce a oproti mnoha jiným toho zase tolik nevyhrála, ale propůjčila své jméno jakési voňavce. Dámy na celém světě tak mívaly v kabelce lahvičku s etiketou Sabatini. V této souvislosti by Sabatiniová znělo také podivně.

Zdroje:

Literární noviny říjen/2019 – Debata o přechylování není záležitost jazyka, ale ideologie, autor Jiří T. Král

Týdeník rozhlas č. 40/2019 – Úvahy o jazyce, autor Pavel Štěpán

Začarované kruhy

Určitě si na to taky zanadáváte. Zase na nějaké vesnici zrušili samoobsluhu nebo nějaký malý krámek a místní lidé, zejména ti starší, přišli o možnost nakoupit si základní potraviny. No jo, ale jak se ten obchůdek měl udržet, když do něj chodilo jen pár penzistů a ti tam toho moc neutratili. Mladší lidé tam zašli zřídkakdy, většina obyvatel té vesnice si dělá velké nákupy v městských supermarketech a do vesnického krámku pak už nepotřebuje chodit. Když se ovšem krámek zruší, tak lidi nadávají. Na majitelku a prodavačku v jedné osobě, na starostu, že ten obchod nedotuje a možná i na další. Ovšem skutečnost, že obchod byl zrušen právě proto, že oni v něm nenakupovali, slyšet nechtějí. Je to typický začarovaný kruh. Lidé ten obchod chtějí, ale nevyužívají ho. Vedoucí by ho ráda provozovala, ale musí ji to také uživit. A to nejde, když kolem vidí jezdit jedno auto za druhým s plným kufrem nákupu a k ní si pak někdo zajde pro půlku chleba, kousek salámu a pár lahváčů. Z toho plyne, že ten, kdo nedělal v prodejně tržbu, nemá právo si na zavření obchodu stěžovat. Zavření zavinil sám a ještě přitom ublížil lidem, kteří nemají možnost obrážet supermarkety.

A podobná situace je v hromadné dopravě. Autobusové i vlakové spoje na vesnicích se ruší, protože se dopravcům nevyplatí. Autobusy a vlaky jsou často skoro prázdné, občas dokonce na několika zastávkách úplně prázdné. A kdo pak má provoz těch linek platit, když nejsou cestující?  Cestující samozřejmě jsou, ale cestují jen ve vlastních autech. A v drtivé většině jde navíc o jednoválce (v autě se válí pouze jeden cestující).  Dnes připadá na rodinu více než jedno auto a lidé si zvykli jezdit právě automobily, protože nechtějí být odkázáni na jízdní řády, čekat někde na zastávce, dýchat pach spolucestujících, mačkat se nebo dokonce někdy i stát, chodit kus na zastávku nebo potom z ní apod. To jsou všechno běžné výmluvy těch, kteří se rozhodli jezdit denně do práce, na nákupy a jinam jen a jen auty. Nevadí jim, že přispívají k už tak přebujelému provozu na silnicích, že často stojí v zácpě, kterou ovšem spoluvytvářejí, nevadí jim, že vydatně přispívají ke znečištění ovzduší a hlučnosti, nevadí jim ani to, že většinou je problém někde šikovně (a zadarmo) zaparkovat, nevadí jim pomalost městského provozu (před sto lety byly drožky ve velkých evropským městech o poznání rychlejší), nevadí jim nic. A sečte-li se spotřebovaný benzín, cena pneumatik, kapalina do ostřikovačů, všechny opravy a další výdaje na provoz, tak je to dosti prodělečný způsob dopravy.  Ale sedí ve svém autě! A právě tito zavilí řidiči pak často nadávají, když dopravce zruší spoj, kterým jezdilo třeba jen pět dětí do školy a jedna babička k doktorovi. Chtějí-li tito lidé nadávat, ať už na ty zrušené spoje, na zácpy na silnicích nebo na přeplněná parkoviště, nechť tak činí doma před zrcadlem.

Přihlásit se k odběru tohoto kanálu RSS
Parse error in downloaded data
Banner 468 x 60 px