Přihlásit se
Jaroslav Bušta

Jaroslav Bušta

Vilemína kněžna z Auerspergu, rozená hraběnka Kinská aneb příběh jedné lásky....

1. října 2019 uplynulo 110 let od úmrtí Vilemíny kněžny z Auerspergu, palácové dámy, dámy Řádu hvězdového kříže, matky pěti dětí, milované manželky a mezi lidmi oblíbené zámecké paní.

Kněžna Vilemína se narodila do starobylé rodiny Kinských 5. dubna roku 1857 ve Vídni, kde také trávila část svého mládí, stejně jako v paláci v Praze na Staroměstském náměstí, v Chocni či Heřmanově Městci, který byl hlavním sídlem jejích rodičů - Ferdinanda Bonaventury 7. knížete Kinského a Marie rozené princezny z Liechtensteinu. Pravděpodobně zde se také seznámila již jako dítě se svým budoucím manželem Františkem Josefem knížetem z Auerspergu (1856-1938), který později vzpomínal na svou ženu ve svém deníku takto: „Kdy jsem začal mojí Willerl milovat, odkdy jí patřilo moje srdce, to mohu jen těžko říct, když jsem byl malý chlapec; jako malý chlapec vím, že jsem si představoval, že by se jednou mohla stát mou ženou! Ta dětská láska se mnou tak rostla a rostla, až naplnila celé mé srdce! Jak dalece to moje Willy tušila, to nevím, jak dlouho to tušila, dokud jsme nevyrostli! Co bylo pak, to už jsem v této knize napsal…Řešení je skutečně v této knize: 10. ledna 1878 jsem si mojí Willy přivezl na Žleby.“ Z uvedené ukázky vyplývá, že Vilemína nebyla mladému šlechtici lhostejná již delší dobu a že šlo skutečně o manželství z lásky. Během roku 1876 se vídali častěji a František se ji dokázal vyslovit až o Vánocích téhož roku: „Řekl jsem Vám všechno, všechno, na co jsem myslel a co jsem cítil, a Vy jste mi podala svoji ruku. Já ji políbil, znovu a znovu a cítil jsem se jako v nebi.“

Vilemna 3

Není pochyb o tom, že Vilemína city Františka Josefa opětovala, slavnostní zásnuby se konaly 30. září 1877 na zámku v Heřmanově Městci a rovněž na zámku ve Slatiňanech. Okázalá svatba páru se konala po několika měsících od zásnub 10. ledna 1878 ve Vídni v Schottenkirche za účasti významných hostů z nejvyšší společnosti.

Zámek Slatiňany se pro knížecí pár stal skutečným domovem, místem narození i výchovy jejich dětí, šťastného rodinného života, ale také místem, kam za rodinou jezdili přátelé a příbuzní, místem štěstí, radosti, ale i místem úmrtí.

Manželský pár byl ve společnosti a mezi obyvateli velmi oblíben, proto se mu poměrně často dostávalo prostoru v tisku. Značná pozornost byla věnována nejen svatbě, ale později, v lednu roku 1903, také oslavě stříbrné svatby Františka Josefa a Vilemíny. Slavnostní program oslav byl po plesech a předávání gratulací z řad úředníků i urozených hostů zakončen v zámeckém divadle ve Žlebech, kde se od 16 hodin odehrálo představení režírované sestrou Františka Josefa Marií Kristýnou Windischgräetz a bratrem Eduardem. Účinkovalo v něm celkem 47 osob, většinou členů rodiny z rodu Auerspergů a příbuzných Kinských, Černínů, Montenuovo a Croÿ. Představení se skládalo z předehry a sedmi kouzelných obrazů v lese, které představovaly životní příběh manželů. V podvečerních hodinách se ve Žlebech uskutečnil průvod končící na zámeckém nádvoří s bohatým ohňostrojem.

Ze šťastného manželství Františka Josefa a jeho „Willy“ vzešlo pět potomků. Už jedenáct měsíců po svatbě, 24. listopadu 1878 se na zámku ve Slatiňanech narodila dcera Kristýna. O dva roky později, 15. ledna 1880, porodila Vilemína ve Vídni dvojčata Vincence a Marii. Třetí a poslední dcera Charlotta se narodila ve Slatiňanech 27. června 1885 a vůbec nejmladší potomek, Ferdinand, přišel na svět 18. dubna 1887, rovněž ve Slatiňanech

Vztahy v rodině knížete Františka Josefa byly až výjimečné. Sám kníže později, roku 1925, vzpomínal na své děti v deníku takto: „Moje milované děti, které mi Bůh ve své milosti zanechal, všechny tři, moje milované nejstarší dítě, moje Christiane, moje milovaná Maritchi a můj Ferdinand, milovaný, statečný chlapec, lidé dávno ve zralém věku, kteří poznali kouzlo nezištné lásky milované matky.“

Láska, kterou František choval ke své ženě, je patrná v podstatě z každého ze zaslaných dopisů: „… když jsem sám, nemohu nic dalšího, než na Tebe myslet, a když na Tebe myslím, nemohu nic dalšího, než po Tobě toužit, pro Tebe určen a stvořen.“ Jindy zase píše: „Mezi snídaní a mší Ti píši svůj dopis, abych Ti řekl, že Tě šíleně miluji…“ City mezi manželi nevyprchaly ani po 27 letech společného života: „Abys zůstala zdravá, to je vše, co si přeji. Chci Ti ještě opravdu tolik říci o tom, jak Tě miluji, jak na Tebe myslím a jak jsem s Tebou nevýslovně šťasten, ale to už je možná neslušné... Bůh s Tebou a s našimi dětmi moje Willerl; tisíceré díky za všechnu lásku, dobrotu a trpělivost od Tvého věrného starého muže.“

Vilemína byla milována nejen svým mužem, ale oblíbená byla i pro svou laskavost k personálu, dobročinnost, podporu chudých dětí či škol. Školské řádové sestry ze slatiňanského kláštera jako výraz poděkování v roce 1891 věnovaly knížecímu páru českou báseň jako výraz poděkování za podporu, mecenášství a dobročinnost:

„....hle runy svaté v srdcích lidu září,

to paměť dobra, díků na oltáři.

Ta v dějiny vlasti jako drahý šperk

píše zlatým písmem kníže Auersperg.“

Období radosti však skončilo předčasně v červenci roku 1907, kdy zemřela nejmladší dcera knížecího páru, Charlotta, což velmi zasáhlo všechny členy rodiny. Kníže se v následujících měsících své tragickou událostí zlomené Vilemíně píše řádky, které jí o to více projevují náklonnost a zároveň se v nich snaží nalézt útěchu pro oba dva: „Kdybych měl vylít své srdce, neustále my, já, oba myslíme na naší Lotterl, ve dne v noci a vím, že ona na nás tam v nebi, nahoře, také. Bůh ji opatruj!“

Zimu roku 1908 strávila kněžna v Egyptě po boku svého manžela. Vracela se přes oblíbené letovisko Opatia, kde se její zdravotní stav zhoršil a musela zde setrvat několik týdnů. V červnu roku 1909 pobývali Auerspergové na zámku ve Slatiňanech, kde se stav kněžny zlomené smrtí své nejmladší dcery příliš nelepšil. Vilemína z Auerspergu podlehla na Slatiňanech náhlé mrtvici 1. října 1909. Pohřbena byla do rodinné hrobky Auerspergů ve Žlebech hanebně zbourané v 80. letech 20. století. Dnes je spolu se svým milovaným manželem a dalšími 11 příbuznými pohřbena v kryptě hřbitovního kostela svatého Marka v Markovicích u Žlebů.

Vilemna 7

Proměny zámeckého parteru ve Slatiňanech

Zahradní parter před jižním průčelím slatiňanského zámku tvořil vždy zásadní součást pohledu na zámek ze zámecké zahrady v hlavní kompoziční ose. Majitelé zámku si proto nechali záležet na tom, aby toto místo bylo jedním z nejestetičtěji působících v rámci celého areálu. Obrázek v záhlaví článku pochází z roku 1905.

Proměny parteru můžeme sledovat postupně od poloviny 18. století, kdy v jeho dnešních místech byl příkop s mostem vedoucím do tehdy barokně upravovaného zámku v majetku Jana Adama knížete z Auerspergu. Situaci znázorňuje hraniční mapa panství z roku 1753.

obr. 2 rok 1753 hranin mapaPřed mostem se nacházela zeď obíhající zámek se vstupní branou a směrem k jihu velký hospodářský dvůr, jehož základy byly nalezeny při výkopu nového vnitroareálového vodovodu v roce 2018. Na sklonku 18. století byl dvůr odstraněn, budovy rozhrnuty, terén srovnán a započalo zakládání zámeckého parku, které inicioval nový majitel Karel kníže z Auerspergu. Na obrázku pohled na jižní průčelí, Johann Venuto 1796. obr. 3 rok 1796 Johann Venuto

Park se rozkládal nejprve na deseti hektarech, od poloviny 19. století na hektarech 26 s navazující 1200 hektarů velkou Slavickou oborou. Jižní průčelí i nadále po vzniku zahrady tvořilo hlavní vstupní část do zámku, a to až do romantických přestaveb v 50. a 60. letech 19. století, kdy byla otočena dispozice a příjezd již nebyl od západu – od stájí, ani od východu – obr. 4 rok 1802 Josefina Malovcovod řeky, jak je vidět na akvarelu Josefiny Malovcové z roku 1802 a plánech stabilního katastru. obr. 5 stabilni katastr 1839

 

 

 

 

 

 

 

 Nově se příjezd uskutečňoval sice od západu, ale u stájí se stočil směrem k nádvoří. Stav před touto proměnou nám zanechal na obrázku sám stavebník – Vincenz Karel kníže z Auerspergu. V roce 1845 namaloval jižní průčelí s balkonem, vikýři, stahovací markýzou, průjezdem, příjezdovou cestou a květinovým okrasným záhonem.

malba

Je tedy  zřejmé, že v první polovině 19. století byl zahrnut příkop a zasypán i most. Tímto krokem kníže získal nový prostor přímo přiléhající k zámku. Mohl tak postupně vybudovat soukromé zákoutí, ve kterém se život v domě prolínal s životem v zahradě. Další úpravy byly konány za již zmíněné romantické přestavby. Patrně s cílem získat více soukromí bylo její součástí i zrušení průjezdu a otočení dispozice. Druhá polovina 19. století přinesla i velké změny na fasádě, před kterou byl předsazen balkon, a to jak z jižní (již v první polovině 19. století), tak západní strany a na střechu přidány novogotizující vikýře. Ty byly spolu se západním balkonem odstraněny ve 40. respektive v 50. letech 20. století. Jejich návrat se postupně odehrává nyní v roce 2019. Konec předminulého století přinesl úpravy v podobě navýšení terasy před jižním průčelím, po roce 1886 doplněné o dvě schodiště.

obr. 7 rok 1886 schodit do parku Josef Kristen

 Historický plán vodovodu z roku 1887 v těchto místech zachycuje kruhovou kašnu, kterou se však ale nepodařilo prokázat a je tedy otázkou, zda vůbec někdy vznikla. obr. 8 Ferdinandv vodovod 1887detail

Ferdinandův vodovod plnil velmi důležitou roli pro prováděné úpravy - přiváděl do areálu životadárnou tekutinu, které se v zahradě mnoho nedostávalo, a to díky absenci přirozeného potoka a umístění zahrady na terase vysoko nad řekou. Bez dodávané vody by nebylo možné se o výsadbu náležitě postarat, čehož si byl kníže František Josef z Auerspergu vědom. Potrubí starého vodovodu se stále nalézá v zemi, není již funkční, ale tehdy se jednalo o velmi zdařilé technické dílo. Kašnu sice nemáme prokázánu, co je však zcela jisté, je tvar cest a záhonů, které byly součástí předposledních zahradních úprav na přelomu 19. a 20. století.

Výrazná krupna, kruhový homolovitý záhon s květinami, vybavený slunečními hodinami, v letních měsících navíc se subtropickými rostlinami z oranžerie, buxusová manžeta, záhony růží, hortenzií a dokonce banánovníky. Zachyceno na obrázcích níže.

obr. 9 slunen hodiny rok 1905

obr. 11 rok 1899

Hlavnímu pohledu na zámek z pravé strany ještě dominovala mohutná borovice vejmutovka, která byla znovu vysazena v roce 2015. Na historických fotografiích zde velmi často nalezneme členy knížecí rodiny, kteří tuto zcela soukromou část využívali k posezení v zahradním nábytku, a to dokonce i ve večerních hodinách, neboť terasa byla vybavena i dvěma lampami na elektřinu, a to již před rokem 1906.

obr. 12 rok 1906 Auerspergov na terase

Tato zahradní úprava v okleštěné podobě (postupně se rozpadající po roce 1945) se před zámkem nacházela až do 80. let 20. století, kdy byla zcela zlikvidována, stejně jako již dříve úprava ze 40. let 20. století – „kamenná zahrada“ z autorského pera Josefa Vaňka, významného českého zahradního architekta začátku 20. století z Chrudimi.

obr. 13 Pohled do parku 1915

 

 

 

 

 

obr. 14 kamenn zahrada rok 1944 

 

 

 

Tuto kamennou zahradu objednala poslední zámecká paní Blanka z Trauttmansdorffu a dokladem její existence je série několika fotografií v jejích denících. Přísavník pětiprstý pokrývající balkon jižního průčelí byl po II. světové válce nahrazen vistárií čínskou, jejíž dřevnaté části v průběhu let zcela zdeformovaly jeho nosnou konstrukci a treláže. Balkon byl obnoven až v letech 2010-2013 (první rekonstrukce této části zámku od války!). Dnes je, sice bez treláží v patře a markýzy, vyveden opět v původním zeleném nátěru, avšak porostlý pnoucími růžemi, které svou červenou barvou květu vhodně doplňují barevné řešení fasád, na kterých nalezneme cihlově červené akcenty.

obr. 15 rok cca 2000

Areál by nikdy nemohl fungovat bez svých zahradníků, můžeme zmínit například Franze Worla, který zřejmě vymyslel současnou kompozici parku v polovině 19. století nebo zahradníky, kteří se starali o zahradu po velkých úpravách kolem roku 1900 – Johann Mrkvička (*1871), Johann Foršt (*1883) či Bohuslav Šebek (*1903), nebo hlídač parku pan Josef Žalud (*1878), který dohlížel nad pořádkem ve veřejné přístupné části zahrady, a zcela jistě mnoho dalších. Po II. světové válce docházelo k postupnému snižování intenzity údržby, nedostatku financí, vandalismu, a bohužel také k rozkrádání květin, sazenic, které často ani nebyly již nahrazovány, neboť by byly znovu odcizeny. Zahrada tak byla zjednodušována, trvale odemčena a vymizelo z ní spousty druhů často cizokrajných rostlin.

V letech 2017-2019 je postupně zámeckému parteru navracen jeho reprezentativní vzhled, obnoveny jsou cesty, navíc přidána i nová automatická závlaha, doplněny záhony a v letních měsících budou opět před jižním průčelím palmy a další subtropické rostliny doposud uschované v zámeckém skleníku. Přibydou také nové lavičky, lehátka, stolky a další parkový mobiliář.

obr. 17 rok 2019 obnova parteru

obr. 16 rok 2019 obnova parteru a zmku

  • Zveřejněno v Kultura

Ze Slatiňan do země lvů

„Hic sunt leones.“, tedy „Zde jsou lvi.“ Takové bývá označení na historických mapách pro místa, která nebyla poznána, kam noha lidí tehdy známého světa nevkročila. Mezi ty známější, ale přesto tajuplné části světa patřily před více než sto lety Egypt a Núbie, kdysi mocné říše, které po sobě zanechaly velké množství památek, které jsou dodnes velkým turistickým lákadlem.

Vicenz na lodi

O cestování Auerspergů, bývalých majitelů zámku Slatiňany, se v posledních letech při archivním průzkumu objevuje velké množství informací a fotografií. Poznávání světa a přitažlivost dalekých zemí Auerspergům rozhodně nebyly cizí, ale možnosti cestování jen o pár generací zpět se dnes zdají být jak příběhy z románů. Místem začátku dlouhých cest z Evropy za moře býval tradičně Terst, a nebo Benátky na břehu Jaderského moře. Necelá týdenní plavba lodí byla jistě sama o sobě nezapomenutelným zážitkem, natož pak přistát v jiném světě - v Alexandrii, vstupní bráně do Afriky.

Na fotografii vlevo Vincenz na lodi a níže František s Vilemínou v Gíze.

Fr a Vil v GzeZámecká knihovna ve Slatiňanech uchovává množství cestopisů a jeden z nich se věnuje právě africkému Egyptu a Súdánu. Nese název Auf der Flucht (Na útěku) a napsal ji v roce 1895 generální inspektor Anglo-egyptského Súdánu – svobodný pán Rudolf Slatin Paša (1857-1932), jehož předci pocházeli z Heřmanova Městce. Fascinace cizím krajem byla pro mladého prince Vincenta z Auerspergu (1880-1919) při četbě této knihy jistě obrovská, neboť se stal z rodiny prvním, kdo do Afriky pronikl. V jeho cestovním pasu totiž nalezneme vízum ze dne 26. ledna 1906 do Egypta. A do Afriky se vrátil ještě minimálně třikrát. Princův otec František Josef kníže Auersperg (1856-1938) si pobyt svého tehdy šestadvacetiletého syna náležitě nechal dokumentovat, a to jak dopisy od syna, tak zprávou zmíněného Paši. V archivu se tato zpráva o pobytu prince dochovala a dozvíme se z ní, že „bylo samozřejmé zajistit příjemnou a úspěšnou cestu, což by jistě každý pro svého krajana učinil“. Z dopisu také víme, že princova cesta končila ve městě ar-Rank na Bílém Nilu v Jižním Súdánu a že k cestování využil druhou nejdelší řeku světa - Nil, po němž se plavil parníkem ve společnosti hraběte Thuna. Výprava evidentně splnila svůj účel, neboť nám zpráva říká, že „cestu řádně využili a dobře lovili“. Zpráva poté končí slovy, že v Chartúmu pobyde jen několik dní a vydá se domů, „takže od obdržení tohoto dopisu k příjezdu syna uběhne jen krátký čas.“

Vincenz

O afrických loveckých úspěších svědčí fakt, že si ve slatiňanských stájích kníže se synem nechali zřídit dva velké lovecké sály, kde byly sbírky z této i pozdějších cest soustředěny.

Vincenz Auesperg na dochované fotografii z lovu

Stovky trofejí evropské zvěře doplňovaly trofeje zvěře africké, vycpaniny, sloní uši vypnuté na rámech, sloní kly či nohy upravené na stojany deštníků, krokodýlí či antilopí kůže a další. Kromě trofejí zvěře byly v sálech také suvenýry jako například zbraně a štíty domorodců nebo vymoženosti jako biliárový či pingpongový stůl. Kníže si z jedné z výprav přivezl i živé kotě geparda. Většina afrických sbírek byla po II. světové válce odvezena do Náprstkova muzea a Muzea Emila Holuba v Holicích. Další lovecké výpravy do Afriky, kam s princem odjel i jeho otec, se uskutečnily v letech 1910 a 1912 a byly vedeny Bedřichem Machulkou, českým cestovatelem a obchodníkem. Kníže František Josef z Auerspergu se do Afriky vrátil, aby zřejmě unikl smutku po ztrátě milované ženy Vilemíny (1857-1909).

Jediná nelovecká výprava se uskutečnila na přelomu let 1908 a 1909 a šlo o vpravdě velkolepý rodinný výlet, který trval i s cestou téměř půl roku a zaměřen byl především na poznání památek a cizích kultur. Této velké výpravy se zúčastnil jak kníže Auersperg, tak jeho širší rodina a přátelé. František o přípravách cesty pro další příbuzné, kteří měli dorazit později, referoval manželce v několika dopisech z Chartúmu. O stesku, pocitech a zážitcích kníže své ženě mimo jiné píše: „Vstávání bylo u mnohem hezčího Nilu, než jaký jsem doposud viděl. Především jak byl široký, z několika různých pohledů… Poušť se zlatým pískem, velmi široký horizont… S přicházející tmou jsme se zastavili v Abu Simbel… Zevnějšek obou chrámů ve svitu měsíce, to bylo ve světle nálady něco zcela zvláštního, postrádal jsem Tě při tomto zážitku.“

Důvod, proč Františkova manželka za rodinou přijela později a také se dříve vracela, byl zřejmý – její podlomený zdravotní stav, kterému navíc přitížila smrt milované dcery rok a půl před cestou. Kněžna nakonec několik měsíců po návratu zemřela ve Slatiňanech.

Této rodinné „exkurze“ se kromě knížecího páru zúčastnil i jejich syn Vincenz, synovec Ferdinand Montenuovo, švagr Karel Kinský (na fotografii) s manželkou Elisabeth a další. Na programu bylo poznávání památek a měst podél řeky Nil, po níž se plavili parníkem Rameses společnosti Cook&Son.

Karel KinskO ubytování se nám dochovaly jen kusé informace, a to samolepka hotelu Savoy v Káhiře na jednom z lodních cestovních kufrů a fotografie z hotelu Old Cataract v Asuánu, známého z detektivního románu Agathy Christie Smrt na Nilu. Asuánský hotel pro společnost připravil několik zážitkových programů včetně hry kroket, tenisu, přehlídky koní, piknik na ostrově uprostřed Nilu, závod regat, návštěvy tamních tržišť nebo výlety po starověkých památkách. Prokazatelně navštívené destinace byly města Alexandrie a Káhira, pyramidy v Gíze, chrámy v Luxoru, Edfu, Kom Ombo, Philae, ostrov Elefantina či Asuán. Zda dorazila celá výprava až do súdánského Chartúmu zatím není jasné.

Výprava do daleké země, kde „jsou jen lvi“, skončila návratem do Alexandrie, plavbou do Benátek a následnou nutnou zastávkou v nedaleké Lipici. Cestu domů završil pobyt v úzkém rodinném kruhu ve Slatiňanech a Žlebech. Do dnešních dní se na zmíněných zámcích dochovalo mnoho památek na tuto tehdy neuvěřitelnou a dalekou cestu do neznáma. Především jsou to stovky fotografií, alba, několik trofejí a kusů mobiliáře. Další památky jsou dnes uchovávány ve zmíněných muzeích a také ve Státním oblastním archivu v Zámrsku, kde opečovávají série fotografií a především rodinnou korespondenci.

Vincent a Vilemna

Od této výpravy uplynulo letos již 110 let, ale z fotografií cítíme, že touha po poznání nového a jiného se mezi lidmi nezměnila. Jen je vše mnohem více dostupné, jednodušší a především mnohem rychlejší, a to včetně zážitků, které dnes konzumujeme v míře nezměrné.

Vincenz a Vilemína zachyceni fotoaparátem na zpáteční cestě

 

  • Zveřejněno v Kultura

Dokončeme myšlenku architekta Schmoranze

Možná bychom si měli nejprve klást otázku, z jakého materiálu by brána vůbec měla být. Proč jít cestou kamennou a nikoli betonovou nebo cihelnou? Když se dnes podíváme po okolí, zaujme vnímavého člověka jakýsi novotvar, který nahrazuje kamenné zdi, dřevěné či kovové oplocení. Z betonových prefabrikátů vznikají hradby kolem domů. Chápu, že se mnoho lidí snaží uchránit svůj intimní prostor za touto hradbou, ale otázka je, zda je k této ochraně využit ten správný prostředek? Betonový prefabrikát, který si hraje na pískovcové a opukové skládané zdivo. Beton jako levný a tvárný materiál může imitovat cokoliv.
Ale neměla by být brána na hřbitov něčím víc, než jen imitací? Když se podíváme na zeď hřbitova, pak je jedna její část kamenná, a to ta starší, novější je z cihel. Využít tedy kámen nebo cihly by připadalo v úvahu. Ale vstupní portál do světa zemřelých z cihelného zdiva v místě s tak silnou kamenickou tradicí? Historicky využívaným materiálem je ve zdejším kraji pískovec. Pískovec vytěžený ve Škrovádu by byl zřejmě nejlepším řešením, ale obnova těžby v tamních lomech je asi utopická myšlenka. Využít tedy jiný typ pískovce je věc možná a z historického kontextu nejméně zavádějící.
 
Když bychom měli jasný materiál, potřebujeme tvar. Proč nevyužít to, co bylo již plánováno? Dokončit tak myšlenku největšího ze zdejších obyvatel. Architekt František Schmoranz patřil mezi elitu své doby v oboru architektury, díky němu dodnes existuje mnoho vystavěných domů, opravených či nových chrámů a také hřbitovních bran. Osobně vnímám využití Schmoranzova návrhu z roku 1884 jako jistý závazek k tomtuto velkému člověku i místu. Symbolické není jen to, že sám architekt je na hřbitově pochován, ale také fakt, že ulice, do které by brána směřovala, je pojmenována Schmoranzova. A křesťanskou symbolikou je naplněn i architektův návrh odkazující k Trojjedinému Bohu. Jak by taková brána vypadala, je možné zjistit na vlastní oči. Stačí zajet do Chrudimi na hřbitov v Novoměstské ulici, kde je brána od stejného autora. Není potřeba se dlouze dívat na více či méně povedené zákresy a vizualizace, zde máme možnost si bránu prohlédnout zcela reálně. Někdo by mohl také namítnout, že brána se na místo nevejde. Protože nebyla brána realizována hned v počátku, došlo k částečnému využití plochy "před branou" pro hrobová místa. Stačí však drobná modifikace a brána se do daného prostoru vejde.
Mnozí se také zcela jistě pozastaví nad cenou za výstavbu takového díla. Uvědomit si však musíme fakt, že nejde o práci z prefabrikátů. Jde o práci s přidanou hodnotou lidského umu a řemesla. Práci vytvořenou nikoli skládáním puzzle nebo vylitím do formy, ale precizní kamenický kumšt. Výstavba brány na hřbitov je věcí veřejnou a soukromou zároveň. Velká část obyvatel nalézá na hřbitově nejen své předky, ale především vzpomínky. Pietní místo si zaslouží více než nejnižší cenu.
 
O podobě brány by však měli rozhodnout sami obyvatelé Slatiňan. Vybrat buď z nabízených variant a nebo variantu zcela jinou. Brána nebyla realizována 135 let, několik měsíců navíc už bychom zvládli.
Přihlásit se k odběru tohoto kanálu RSS

18°C

Slatiňany

Mostly Sunny

Humidity: 50%

Wind: 4 km/h

Banner 468 x 60 px