Přihlásit se
Zdeněk Jirásek

Zdeněk Jirásek

37. ročník Slatiňanské hodinovky - krásné počasí, krásný závod

Začalo to nepěkně. Na stadionu se hrál fotbalový turnaj žáků!? Spousta lidí na hřišti, spousta rodičů na dráze, velký hluk, žádné šatny a sprchy pro atlety. Infarktová situace se ale nakonec zlepšila přístupem samotných závodníků. Těch přišlo nejvíce od roku 2003. Vzali to sportovně a prostě závodili. Otázkou je, jak by to dopadlo, kdyby atleti byli na stadionu dřív a zabrali si šatny pro sebe. To by určitě tak hladce neproběhlo.

Mužů běželo 16, z nichž dva byli věkem ještě žáci. Od začátku nasadil ostré tempo Sparťan Jiří Bradáč a brzy začal všechny předbíhat o jedno kolo za druhým. Vypadalo to, že by po letech mohla padnout hranice 16 km, ale nakonec o půl kola odolala. I tak to byl druhý nejlepší výkon za posledních deset let. Největším překvapením závodu byl domácí Tonda Češík, který obsadil 2. místo. Třetí skončil nás bývalý závodník Filip Hejkrlík.

Závod žen měl šest účastnic včetně tří žákyň. Nejmladší byla teprve devítiletá (!) Esterka Štulíková. Na dráze to bylo dlouho napínavé, protože Eliška Lomozová a Míla Kűhrová běžely 55 minut vzorně spolu, teprve v závěru Eliška Míle trochu utekla a vybojovala své osmé vítězství.

Pořadí mužů:

1. Jiří Bradáč 1982 Sparta Praha 15.800 m (na úvodním snímku)

2. Antonín Češík 1995 AK Slatiňany 14.490

3. Filip Hejkrlík 1979 SABZO Praha 14.101

4. Lukáš Záhrobský 1996 SC Radotín 13.602

5. Vladimír Urválek 1991 AK Slatiňany 13.271

6. Martin Douša 1988 AK Slatiňany 13.235

7. Radmil Brožek 1954 KRB Chrudim 13.095

8. Petr Novák 1978 Chrudim 12.632

13. Radim Kopiště 2007 AK Slatiňany 10.870

Pořadí žen:

1. Eliška Lomozová 1988 AK Slatiňany 12.248 m

2. Miluše Kűhrová 1977 KRB Chrudim 12.110

3. Michaela Jelínková 2008 KRB Chrudim 10.445

4. Ester Štulíková 2011 AK Slatiňany 10.280

  • Zveřejněno v Sport

Pohledy nevzdělaného plebejce na proticovidová opatření

Pohled zdravotní

O tom, že roušky brání přenosu infekce nebo ho alespoň minimalizují, nepochybuji.  Či přesněji, zpomalují její šíření v populaci. Roušky virus nezničí, nevyženou ho někam do vesmíru. Virus tu bude v záloze čekat na chvíli, kdy roušky odložíme, kdy zrušíme i další opatření. Vakcínu stále nemáme, otázka je, zdali ji někdy vůbec mít budeme, a zdali se potom neobjeví nějaký nový virus. Roušky jsou nepříjemné, hůře se v nich dýchá, zamlžují se brýle, někdy není druhým dobře rozumět, ale je pravda, že nic lepšího a stejně účinného nemáme.  Časté a důkladné mytí rukou, stejně jako dezinfekce, snad nikomu nevadí, a třeba nám tento zvyk zůstane i po odeznění pandemie. Tedy odezní-li někdy.

Boj s covidem je tak trochu jako boj s komáry. Vystříkáte na ně jed, který samozřejmě vdechujete i vy, komáři pochcípají a záhy přilétnou jiní ve stejném počtu. Mnoho jiných nemocí se kvůli covidu zanedbá, včas nezaléčí, odkládají se operace, nechodí se k zubaři. Pacient, který by se dříve bez problémů vyléčil, si může přivodit trvalé následky anebo alespoň nepříjemné komplikace, v krajním případě může i zemřít. A k tomu si připočtěme, jak se musí cítit malé děti v nemocnicích, jak staří lidé v hospicích, v LDN a domovech důchodců, když nemohou vidět své blízké. Ale to už přecházím k druhému pohledu.

Pohled psychologický a sociální

Člověk je tvor stádový a potřebuje společnost druhých. Potřebuje také hry, jen chléb mu rozhodně nestačí. Ovšem zatímco chleba je dost, her rapidně ubývá. Ruší se sportovní akce, a pokud se konají, tak bez diváků nebo jen s velmi omezeným počtem, ruší se koncerty, divadla a další kulturní akce. A když se přesto konají, tak diváků přijde jen hrstka. Bodejď by ne, sedět dvě hodiny v divadle s rouškou, to hodně ubere z uměleckého prožitku. Ruší se taneční kurzy, pravděpodobně se budou rušit plesy a jiné společenské akce. Zákazy a omezení postihnou i svatby a pohřby. Lidem tak v životě začíná něco chybět. Citelně chybět. Roste nespokojenost, rozladěnost, smutek, a může to skončit stavy úzkosti nebo depresemi. Situaci ještě notně zhoršuje fakt, že lidem nevidíte do tváře.  Nevíte, jestli se usmívají nebo mračí. Vy se na někoho pod rouškou usmějete, ale dotyčný o tom neví. Pracovníci na některých pracovištích jsou přepracovaní, přetížení, unavení, což se může projevit na jejich psychickém i fyzickém zdraví. Vzniká napětí, která se přenáší do rodin. Už při první vlně na jaře stoupl počet rozvodů. Všechna média na nás denně chrlí jen negativní informace. Není to příjemné, tím spíše, že nikdo nevidí světlo na konci tunelu. Covid tu s námi bude už věčně, ten z povrchu zemského nezmizí jako kdysi dinosauři. Budou tedy roušky a všechna další omezení také věčně? Raději na to nemyslet.

Pohled školní

I kdyby se učitelé rozkrájeli, kvalita výuky na dálku přes počítač nikdy nemůže být tak kvalitní jako učení ve třídě s přímým kontaktem mezi učitelem a žáky. Děti ztratily na jaře čtyři měsíce školy a ztratí-li další, musí nutně vzniknout výukové manko, které už sotva kdo dožene. Obětovat se musí některé předměty jako např. tělocvik, výtvarná a hudební výchova. Čím nižší třída, tím je situace horší. Navíc výuka on line předpokládá, že všichni žáci na to mají doma potřebné technické vybavení. Žáci ze slabších sociálních vrstev jsou tak jednoduše hozeni přes palubu. A sedět celý den ve škole v roušce, koukat na učitele v roušce, špatně mu rozumět, no pěkně děkuji, to se musí učit jedna radost. Maturanti do poslední chvíle nevědí, jak budou vypadat maturity, jak zkoušky na vysoké školy, deváťáci nevědí, jak to bude s přijímačkami na střední. Je tu nejistota, napětí, strach.

Pohled ekonomický

Tady není celkem o čem diskutovat. V ekonomice je to, s prominutím, průser. Krachují cestovky, restaurace, hotely, mnoho drobných živnostníků, velké firmy omezují provoz, často se musí propouštět, velké potíže mají lázně a mnoho dalších. Situaci zhoršuje fakt, že dnešní společnost, zvyklá na dlouhodobý blahobyt, vytvořila spoustu oborů, které nic neprodukují, nevytváří žádné hodnoty a tyjí právě jen z toho obecného blaha, neboli z toho, že na jejich provoz vydělávají jiní. To jsou všechna ta wellnes centra, fit centra, všemožná poradenství, různí osobní koučové,  outdoorové firmy, zmíněné cestovní kanceláře, tetovací salony a mnoho dalších. Spousta z nich se dostane do problémů, mnohé zaniknou. Přibydou nezaměstnaní, lidé budou mít méně peněz a budou méně utrácet. Tím samozřejmě zvětší propad obchodníkům. Ze začarovaného kruhu se špatně hledá úniku.

My plebejci v tom tápeme a máme čím dál tísnivější pocit marnosti. Tápeme tím spíš, že i z úst vzdělaných odborníků, epidemiologů, hygieniků, lékařů, slýcháváme velice rozdílné názory a informace. O politicích nemluvě. Nebylo by lepší se s covidem smířit? Vzít na vědomí jeho přítomnost a nechat společnost promořit? Nebylo by lepší nezoufat nad tím, že 5% lidí na covid zemře, ale radovat se z toho, že 95 % se s ním vypořádá bez problémů? Nejsme až zbytečně moc vystrašení? Nenadělají všechna ta opatření více škody než užitku? Příliš mnoho otázek a odpověď žádná. Další důvod k depresi.

Zdůrazňuji, že ani v jedné oblasti, které jsem se v textu dotkl, nejsem odborník. K přemýšlení nad problémem mohu využít pouze svůj mozek s  IQ asi 90, což není, pravda, mnoho. Proto chápu, a trošku s tím i počítám, že vy, vzdělanější a chytřejší, mne můžete mít za vola.

Pozvánka na výstavu TOULKY KRAJINOU TICHA

Od 10. října do 15. listopadu proběhne na zámku v Nasavrkách výstava s názvem Toulky krajinou ticha. Vernisáž bude v sobotu 10. 10. od 16 hodin a zahraje na ni skupina Crazy Saxophones. Součástí vernisáže bude i křest stejnojmenné fotografické knihy.

Libor Blažek, jenž před dvěma roky nešťastně zahynul ve věku 54 let, byl ve Slatiňanech všeobecně známou postavou. Většina našich občanů ho znala jako šikovného a ochotného zahradníka, mnohým kácel nebo prořezával staré stromy, pracoval i pro město. Ti starší si ho možná vybaví jako velmi dobrého běžce, ale jen skupina jeho nejbližších věděla, že Libor byl také vynikajícím fotografem. Vystudoval dvouletou školu výtvarné fotografie a specializoval se zejména na přírodu. Za svého života měl čtyři samostatné výstavy a jeho fotografie se objevili v řadě přírodopisných časopisů, na kalendářích a propagačních materiálech. Focení se věnoval od roku 1982 a o deset let později se stal členem Klubu fotografů přírody. Kromě přírody nafotil i mnoho atletických závodů a patnáct let byl fotografem Laskavých večerů.  Většinu snímků dělal ještě na klasický kinofilm, až několik posledních let přešel na digitál. V jeho pozůstalosti je obrovské množství překrásných fotografií, a tak si několik Liborových přátel řeklo, že by byla velká škoda, kdyby zůstaly jen tak ležet v různých krabicích.

 

Pokud by někdo chtěl na knihu a výstavu přispět, pořadatelé to přivítají. Můžete se ozvat na telefon 434 414 434, na mail Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. nebo autorovi této pozvánky osobně.

  • Zveřejněno v Kultura

21. srpen roku 1968

Máme výročí radostná i neradostná. K těm druhým patří 21. srpen 1968. Ten den do naší země vpadla vojska „spřátelených“ armád, aby u nás potlačila údajnou kontrarevoluci. O co šlo?

Po krutých 50. letech, kdy se nepřátelé režimu popravovali a posílali na mnoho let do těch nejtěžších kriminálů, došlo v následujícím desetiletí k určitému uvolnění režimu a lidu se tak začalo lépe dýchat. Projevilo se to především v kultuře, však se dodnes říká „zlatá šedesátá“. V té době vznikaly filmy, které patří ke klenotům naší kinematografie, zrodilo se mnoho malých divadel, kde se na vstupenky stály dlouhé fronty, objevili se noví zpěváci a zaznělo mnoho písní, které se zpívají i dnes a stále se líbí, ozvali se zakazovaní básníci, začaly se vydávat knihy před pár lety nepředstavitelné, do Prahy přijeli jazzmann Louis Armstrong nebo beatnický básník Allen Ginsberg (ten byl nakonec vyhoštěn). Přes kulturu se ona uvolněná a povznesená nálada přenášela do všech oblastí života. Tedy, ne že by komunisté přestali být komunisty, že by opouštěli svoji zrůdnou ideologii, ale často nebyli tak ostražití, a hlavně, už se nepopravovalo a tresty byly méně kruté. Ve druhé půli 60. let už byla nálada ve společnosti natolik uvolněná, že lidé celkem hlasitě kritizovali vedení KSČ. Do čela strany byl v lednu 1968 zvolen reformní komunista Alexandr Dubček.  Nastalo tzv. pražské jaro, tvořil se socialismus s lidskou tváří. Strana se tak rozdělila na komunisty reformní a na tvrdé stalinistické jádro. Ti první měli navrch, ale ti druzí se s tím nehodlali smířit. A tak napsali předsedovi ÚV KSSS Leonidu Brežněvovi tzv. zvací dopis, ve kterém požádali Sovětský svaz o vojenský zásah a uvedení situace v Československu do „normálu“. Dopis předali sovětské delegaci na československo-sovětském jednání 29. července v Čierné nad Tisou.  Pod dopisem byli podepsaní soudruzi Vasil  Biľak, Alois Indra, Drahomír Kolder, Antonín Kapek a Oldřich Švestka.

Jednání sovětskou stranu nepřesvědčilo o naprosté oddanosti. Lepší výsledek nepřineslo ani další setkání vládních delegaci 3. 8. v Bratislavě. Přesto o vojenské intervenci ještě nebylo rozhodnuto. Brežněv se toho přece jen bál. Na použití síly trval především Todor Živkov z Bulharska a někteří členové ÚV KSSS. Ti nakonec váhajícího Brežněva přesvědčili. S intervencí také souhlasili všichni sousedé Československa. Slovo kontrarevoluce, v souvislosti s děním v ČSSR, jako první použil první tajemník Polské sjednocené dělnické strany, Władysław Gomułka.

Brežněv nakonec vyhověl. Ovšem, aby v tom nebyl namočený sám, zapojil do anexe i armády dalších socialistických zemí, takže kromě sovětské armády se u nás proháněly i armády Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Bulharské lidové republiky a Německé demokratické republiky, kterou ale Brežněv nechtěl použít z důvodu ještě příliš živé paměti 2. světové války, a proto ji nepustil hluboko do našeho vnitrozemí a poměrně rychle ji zase stáhl. Nicméně armáda NDR byla na hranicích v pohotovosti.  

Už 20. srpna před půlnocí pronikla cizí vojska na východní Slovensko a v následujících hodinách byla obsazena všechna letiště, na kterých začala přistávat těžká nákladní letadla plná tanků a další vojenské techniky. Nastal téměř válečný stav. Během krátké doby se na našem území pohybovalo až půl milionu vojáků zmíněných zemí, asi 800 letadel a 6300 tanků. V 8 hodin ráno 21. srpna už měla cizí vojska pod kontrolou celé území Československa. Země byla rozvrácena, v ulicích se střílelo, přibývali mrtví. Naše armáda dostala rozkaz nezasahovat, a pouze někteří důstojníci projevili odvahu alespoň tím, že odmítli okupantům uvolnit kasárna a poskytnout jakoukoli materiální pomoc. V pouličních potyčkách bylo zastřeleno více než 100 našich občanů (čísla se pohybují od 108 do 150), množství zraněných se odhaduje na 500. Bezprostředně po vpádu emigrovalo více než 70 tisíc našich občanů a další tisíce je následovaly v dalších letech.

Záměr sovětské strany vytvořit u nás rychle kolaborantskou, tzv. dělnicko-rolnickou vládu se však kvůli masivnímu odporu občanů nezdařil. Síla protestů byla natolik mohutná, že zaskočila i samotného Brežněva, který se velice obával reakcí  ve světě. Kromě zúčastněných států invazi podpořily jen Kuba, Severní Korea a komunistický Vietnam. Proti se ale postavili i členové Varšavské smlouvy Rumunsko a Albánie (ta dokonce z VS vystoupila). Vlažnou reakci však zaujaly USA.  Jednak byly příliš zaměstnáni válkou ve Vietnamu, a pak se také bály zhoršení vztahu se Sovětským svazem.

ÚV KSČ urychleně jednalo a v poměru 7:4 okupaci odsoudilo. Krátce na to byli zadrženi a uneseni do Sovětského svazu Alexandr Dubček, Oldřich Černík (předseda vlády), Josef Smrkovský (předseda parlamentu), František Kriegel (předseda Národní fronty) a Josef Špaček.  Brežněv je vystavil těžkému psychickému týrání a nutil je podepsat potupnou rezoluci, tzv. moskevský protokol, kterým uznávali své pochybení, dávali celou moc do rukou okupantům a přítomnost vojsk na našem území by se tímto způsobem zlegalizovala. Sověti byli odhodláni držet naše funkcionáře tak dlouho, dokud se nezlomí a nepodepíší. Do této situace se nakonec vložil Ludvík Svoboda, generál, který měl vyznamenání hrdina Sovětského svazu a byl tedy u Sovětů velice respektován. Ale ani on s Brežněvem nepohnul. Nakonec sám naše politiky přesvědčil, aby podepsali. Jediný, který to dokázal nepodepsat, byl František Kriegel. Sověti odvezli celou naší delegaci, s výjimkou Františka Kriegela, na letiště, posadili do letadla a chtěli poslat domů. Pak se přece jen Svoboda projevil statečně a rezolutně prohlásil, že bez Kriegela neodletí. Krátce nato byl František Kriegl přivezen na letiště.

V této souvislosti stojí za zmínku slova Františka Janoucha:  V srpnu 1968 se mi jednou dr. Kriegel přiznal, že od setkání se sovětským vedením v Čierné nemůže spát – stále musí myslet na to, v jakých primitivních rukou jsou osudy národů i celého lidstva…

V Praze a dalších městech to zatím vřelo. Sověti obsadili sídlo Československého rozhlasu, který byl nucen přejit do ilegality a vysílat z různých míst. Okupanti ale také nelenili a zřídili ilegální stanici Vltava, ze které špatnou češtinou vysílali svoje zpravodajství. Posléze přibyly ještě další podobné stanice. Moc jim to ale nepomohlo.

Nakonec hrubá síla slavila úspěch. Reformní komunisté byl odstraněni a místo nich nastoupilo nové vedení, prosovětské a protidemokratické. V čele strany, a tím de facto celého státu, stanul Gustáv Husák. A začala normalizace. Opět se přitáhly šrouby a zvýšila se perzekuce.  Ale to už je další kapitola.

Vojska PLR, MLR, BLR a NDR byla nejpozději 4. listopadu 1968 stažena, ale Sovětská armáda si u nás pobyla až do roku 1991, kdy odjeli poslední vojáci.

Přihlásit se k odběru tohoto kanálu RSS

11°C

Slatiňany

Showers

Humidity: 73%

Wind: 22 km/h

Banner 468 x 60 px